4. chapter
Dor
„A kdopak je tvůj roztomilý kamarád?“ ptá se a s kouzelným úsměvem se otočí na Dovida. Už zase se v něm probudily hormony.
„Hele, dej si pohov, jo? Je to můj bratránek a na něj nikdo bez mýho povolení šahat nebude!“ zchladím ho.
„A proč ne? Mě to dovolíš, ne? Vždyť jsem tvůj nejlepší kamarád.“ Dělá na mě psí oči. Dokonalé psí oči, abych byl přesný.
„Nezkoušej to na mě. To tohle může platit na ty tvoje zajíčky, ale ne na mě.“ Založím si ruce v bok a dívám se na něj ‚zvrchu‘. Těžko by to bylo totiž prakticky možný, když je nejmíň o dvě hlavy větší.
„Ale mě se líbí.“ Podívá se na mě ublíženě.
„Jenže on už je zadaný Camilku.“ Ozve se za námi nový hlas a já se za ním otočím. Stojí tam vysoký, černovlasý kluk s koženým páskem pobitým cvočky kolem krku. Stejné má i na zápěstích a jako pásek. Jeho šedé, roztrhané džíny dávají světu jasně najevo, že je to rebel. Černé tílko a na něm ošoupaná kožená bunda dojem jen podtrhují a já se dívám na rebelanta jak z učebnice.
„A ty jsi?“ zeptám se mírně vyvedený z rovnováhy.
„Jsem jeho kluk.“ Obejme Dovida kolem pasu a vtiskne mu polibek do vlasů.
„Aha.“ Je jediné, co ze sebe mohu dostat. Představoval jsem si ho jakkoliv, ale tohle jsem vážně nečekal.
„No netvař se, jak kdybys v životě neviděl nikoho jako já.“ Zazubí se na mě.
„Ne-to ne-já jen, že jsem si jeho kluka vážně představoval jinak.“ Přiznám. Popravdě, měl jsem hodně kamarádů, kteří se takto oblékali a chovali. Vlastně jsem ani jiné neměl, když nepočítáte pár těch holek, co se mnou byly jen proto, že věděli, že jsem na kluky a je to fascinovalo či co.
„Ále, nevěděl jsem že on je ten o kterém pořád tak básníš.“ Snaží se z toho nějak ještě vybruslit Camil.
„No to bych prosil, protože jinak by to byl podmět k žárlení a já bych se nemusel udržet.“ Obdaří ho žraločím úsměvem a chytne Dovida za ruku. „No my půjdeme. Jdeme do kina a pak na večeři. Domů jeď na jeho motorce a já ho potom odvezu domů, ok?“ Podívá se na mě. Kývnu.
"Nemluvte o mě, jako bych tu nebyl!" ozve se Dovid.
"Ale jistě lásko." dá mu spusu Hiroki a táhne ho pryč.
„To ho necháš jen tak jít?“ diví se Kamil.
„Věř mi, on se o něj dobře postará. Znám takový lidi. Ti když něco získají, nehodlají se toho pustit a vzdát za žádnou cenu. Vsadím se, že by byl schopný někoho zabít, kdyby Dovidovi někdo jen zkřivil vlásek.“ Vím to s jistotou. Bylo vidět, jak moc ho má rád a jak se u něj Dovid cítí v bezpečí. Kdybych viděl jen náznak strachu, okamžitě bych zasáhl. Sice bych nejspíš neměl moc velkou šanci, že bych proti němu něco zmohl, ale pořád bych mu dal možnost utéct.
„Jo tak to máš pravdu. Jen jsem se divil, jak to, žes ho nechal jít, když ho znáš sotva pět minut, ale vidím, že tvůj odhad na lidi se nezměnil. Jednou zmlátil jednoho kluka proto, že Dovidovi chtěl podkopnout nohy. Upřímně, ani se tomu klukovi nedivím, protože Dovid měl ten den vážně hnusnou náladu.“ Ušklíbne se a pokračuje. „Každopádně zmlátil ho tak, že se téměř nemohl hýbat a na Dovida už si nikdy nikdo nic nedovolil. Ale Dovid se taky uklidnil, když ho má u sebe. Teda on byl vždycky takový sluníčko, až nás z toho boleli oči, ale někdy měl pěkně hnusný nálady a to se mohl jít Okamura schovat někam.“ Zasměje se té představě. Okamura byl největší a nejobávanější rváč na škole a v okolí tam, kde jsem ještě bydlel s rodiči.
„To myslíš vážně? Upřímně, on vypadá, jako by se měl při sebemenším vánku sesypat a on to byl takovej rváč?“ divím se.
„Nebyl to rváč. Uměl to se slovy. Vždycky zasáhla to, co chtěl a to všechny iritovalo nejvíc. V podstatě mohl dělat, co chtěl. Když ovládáš sílu slov, nepotřebuješ násilné prostředky k dosažení svých cílů.“ Poučuje mě.
„Hmn…stejně je těžké tomu uvěřit.“ Usměji se a vydám se nazdařbůh ulicí.
„Hej! Kam si myslíš, že jdeš?“ běží za mnou.
„No odhaduji, že se porozhlédnu po městě.“ Pokrčím rameny.
„Tak já tě tu podrobněji provedu a pak ti ukážu klub, kde budeš dělat jo? Přesnější pracovní podmínky ti řekne šéf a pak se zařiď, jak chceš.“
Provedl mě všude po městě a skvěle jsme si pokecali. Mleli jsme pořád o něčem, až jsem měl pocit, že se z nás stali holčičí drbny a každou chvíli zamíříme do nějakého kosmetického obchodu a budeme se rozplývat nad odstínem rtěnky.
„Tak jsme tady. Je to nejprestižnější klub v okolí.“ Usměje se hrdě.
„Jo, jo, jasně já vím. Nemusíš se tu teď začít rozplývat nad tím, jak je to úžasný, jak je moderní a oblíbený a kdovíco ještě jen proto, že jsi dědic.“ Protočím oči.
„Ty mi kazíš radost.“ Nařkne mě.
„A víš, že i rád? Ty tvoje kecy by neposlouchal ani hluchej mimozemšťan, natož někdo jako já, s výborným hudebním sluchem.“
„Hudebním sluchem, jo? Nerozeznáš metal od Smetany, tak buď zticha.“ Setře mě.
„Náhodou, už rozeznám! Teď si ho jen pletu s Regee.“ Zamumlám a dívám se stranou s nafouklými tvářemi. No a co, že tomu nerozumím. „Ne každý je virtuos.“ Odseknu mu.
„To sice jo, ale aspoň poznají, kdy jde o vážnou hudbu a kdy o to, kdo si dřív vyřve hlasivky.“ Uchichtne se a dostane ode mě perdu do ramene.
„Áu. Za co to bylo?“ dívá se na mě ublíženě. To si ze mě snad dělá srandu? Podívám se na něj jak na blázna a pak se složím smíchy nad jeho obličejem, ve kterém se střídají snad všechny druhy výrazů.
„Tak pojď, ať už to mám z krku. Z dneška jsem pěkně utahaný a ještě jsem si ani nevybalil.“ Popoženu to bolestně se tvářící stvoření, které se odvažuje nazývat mým nejlepším přítelem.
„Hele víš, že v koblihách je řepová marmeláda, která se vydává za meruňkovou? Je strašně těžký najít koblihu, kde je nějaká jiná, než tahle lstivá potvora.“ Povzdychne si.
„Proč sem taháš koblihy?“ otočím se na něj nechápavě.
„Já nevím, prostě mě to napadlo.“ Pokrčí rameny a vejde dovnitř. Hned za ním projdu já a octnu se v nádherném baru.
Je to velká místnost celá laděná do modra a fialova. Normálně by ty barvy podle mě k sobě moc nešly, ale tady tvořili takovou silnou kombinaci, která ve vás vzbuzovala hříšné představy. Byl tu podél jedné zdi bar a někde v dálce vzadu byl druhý, jak mě stihl Camil informovat. Vzhlédnu a vidím, že strop je někde vysoko nade mnou a jsou nad námi ještě tři patra. Je to tu obrovský a fakt boží, jak by řekl Dovid.
„Tady dole je velký taneční parket a dva hlavní bary. Pak jsou dvě patra se stolkama a menším parketem, plus jeden malý bar. V tom třetím patře jsou pokoje pro ty, kteří už to nevydrží a musí si trochu více užívat své blízkosti.“ Ukazuje mi a já se okouzleně rozhlídnu kolem. „Ty bys pracoval na jednom z hlavních nebo vedlejším baru podle toho, kde tě budou zrovna potřebovat. Já dělám na hlavním. Teď poď, táta tě určitě rád uvidí a budete moct probrat ty pracovní podmínky.“ Kývnu a vydám se za ním za bar. Odtama se dostaneme do kuchyně a tam k soukromému výtahu. Vyjedeme nahoru a octneme se v jejich bytě.
„To si ty Camile?“ slyším z kuchyně jeho otce.
„Přivedl jsem návštěvu!“ křikne nazpět a vyzujeme se. Vejdeme do kuchyně a já se okamžitě octnu v jeho objetí.
„Dori! Tak dlouho jsem tě neviděl!“ usměje se na mě. Chová se přesně tak, jak se od gaye očekává. Má rád roztomilé věci, chová se žensky a přecitlivěle a je prostě mateřský typ. Ovšem když dojde na něco důležitého, tvrdšího chlapa než jeho jste nepoznali.
„No jo. Přestěhoval jsem se sem po smrti rodičů. Bydlím u Kukuru a Svany.“ Smutně se usměji. Přece jen to pořád ještě bolí.
„Ach ano. Slyšel jsem o tom od Camiho.“ Posmutní a obejme mě ještě jednou.
„Jestli ho budeš ještě chvíli objímat. Myslím, že začnu žárlit zlato.“ Ozve se ode dveří a já se tam překvapeně podívám.
„Ty máš přítele?“ zeptám se ho. Už dávno mi nabídl tykání.
„Jo mám. No není dokonalý?“ zeptá se pyšně a hodí po něm zamilovanej pohled.
Pobaveně se zasměju. „Jo to teda je.“
„Takže chtěl bych projednat podmínky mé brigády.“ Otočím se na něj.
„Brigády? Ty tu chceš pracovat? To je skvělé!“ zasměje se a hned to začne probírat. Vzhledem k tomu že ještě chodím do školy, tak budu pracovat o víkendech a někdy v po škole.
„Budeš prostě pomocná ruka. Nejvíc budeš dělat na baru, ale můžou tě poslat i na plac.“ Usměje se na mě.
Ještě chvíli klábosíme a pak se vydám domů. Jen co dorazím, najím se a jdu si vybalit. Potom si ještě povídám se Svanou a Kukuru v obýváku a zjišťuji, že jdou to vážně super lidi. Kolem deváté jsem už zase unavený a tak se vydám do postele.
Ráno vstanu dřív a vybalím se, přičemž si pohvizduji. Je Neděle a zítra mám jít do své nové školy. Docela se i těším. Sice teď půjdu ke třeťákům, protože moje třída je někde pryč, ale to mi vůbec nevadí.
Celý den problbnu s Dovidem, který mi tu ukazuje okolí, jen tak klábosíme a on neustále básní o Hirokim. Nezavře pusu a ani neubírá na svém úsměvu. Byl to skvělý den a já příjemně unaven padnu do postele, kde hned usnu.
Vzbudím se za zvuků kvílících kytar a s lehkou trémou se začnu oblíkat. Dneska je první den školy…
Komentáře
Přehled komentářů
Čtu to znovu a to převedení řeči na jídlo je ti naprosto podobný :D a fakt boží je taky tvoje :D upe tě v něm vidím :D
Kawaii^^
(Frux, 18. 4. 2013 13:35)
Já si nemůžu pomoct, ale hrozně se mi líbí Dovidův přítel! :D Je úplně super a líbí se mi i jak si Dovida chrání :)
Camile bude v pohodě kluk a Dori v něm alespoň našel přítele. Někoho, koho zná už z dřívějška. Přece jenom je nový v novém městě, na nové škole... uvidíme, co ten první den :)
...
(L., 20. 3. 2013 20:01)Přeju mu, aby se ten první den vydařil.. hlavně, aby si ěkoho neznepřátelil :)
..*
(Liia, 18. 3. 2013 14:41)
Úžasný díl, ale to ty víš a taky jsem ti to říkala... :D Jinak už se moc těším až dojede Asaie - to bude něco. Už se na něj moc těším a hlavně jaký bude :p
Ale jako nechat to tak otevřený.. to je tak za trest, protože už každej čeká co se bude dít, ať je to cokoliv :D Ale jako doufám, že mu to dopadne dobře jak v tom baru, tak i ve škole, vsadím se že tam někde zase narazí na nějakého úchyla :D Jinak úžasný a doufám, že tu další bude co nevidět zlato ;)
:D
(Miu, 17. 3. 2013 19:41)uzasny(ode mne se snad nic jinyho nedockas -twle to je jak nemoc takovej ten debilni usmev - ) boozii no zaky co od Yuu cekat? A proc si nesmim cist tu nedopsanou? ;( si zla vis o tom? to je horsi jak muceni mit vedle sebe pokracovani a nesmet se podivat
:)
(Liliana, 17. 3. 2013 19:14)Skvelý a suprový diel. Musím uznať, že Dor má vážne skvelý odhad na ľudí. Čo sa týka Dovida tak som fakt nečakala, že má za sebou takú minulosť. Naozaj, tí ľudia, ktorí dokážu zasiahnuť slovami sú nebezpečnejší a silnejší. V tomto ohľade je vážne silný. Prekvapil ma i jeho priateľ. Ale musím uznať, že vyzerajú, že sa k sebe hodia. Teším sa na pokračovanie :)
:D
(MIU, 6. 9. 2014 14:36)