3.chapter
Dor
Oplatí mi stisk a usměje se na mě zářivým úsměvem, který jsem už viděl u Svany. Nejspíš to má po ní. Také krásu po ní zdědil, protože přede mnou stojí kluk, jak z nějaké mangy. Polodlouhé blonďaté vlasy, oči jako letní obloha a zářivý bílý úsměv, který rozdá na všechny strany.
„Ne aby ses do něj zakoukal, jasný?“ pohrozí mi vařečkou Svana. „Je mu teprve čtrnáct a je ještě pod zákonem, a navíc hádám, že ty nejsi zrovna ten dominantní ve vztahu a tady Dovid taky ne, takže by vám to nějak neklapalo.“ Usměje se na mě s jasným vítězstvím v očích, přičemž jak já, tak Dovid zrudneme. Tomu se, zase začne smát Kukuru, kterej už se neudrží a jde do kolen. Tak teď jsme rudí snad až na zadku a jen po něm házíme nabroušené pohledy.
„Dojdu pro malou, myslím, že jsem slyšela křik.“ Ozve se Svana a někam odejde. Za chvíli se vrátí s malou, asi tříletou holčičkou, která na nás kulí svoje rozespalá očka. Kolem buclatých tvářiček se jí vlní lehce blonďaté vlásky a nad nimi jsou zářivé modré oči, stejné, jako má Svana a Dovid. Když se podrobněji podívám na Kukuru, přesněji, jeho oči podrobím drobnohledem, zjistím, že mají tmavě hnědou barvu.
Samotné moje oči jsou takové…nijaké. Jsou zelenkavě tyrkysové. Všichni sice říkají, že jsou krásné a neměl bych se za ně stydět, ale nemůžu si pomoci. Na jednu stranu jsem rád, že jsem odlišný a na druhou zase, chci být normální všední středoškolák.
„Tohle je Meggy.“ Jsou jí necelé tři roky a teď má břichobol, že miláčku?“ dá ji pusu a ona zcela vážně přikyvuje. Až je to k smíchu. Usměji se.
„Těší mě Meggy, já jsem Dor. Teď tu s vámi budu bydlet.“ Usměji se na ni a pohladím ji po vláskách. Skrčí se pod mou rukou, ale vzápětí se na mě podívá pohledem plným zaujetí.
„Bind ichjobodil bibidu o daka.“ Zažvatlá.
„Có?“ nakloním hlavu na stranu.
„Bind ichjovodil bibidu o daka.“ Vysvětluje mi pomalu, ale i tak jí nerozumím.
„Říká, že princ vysvobodil princeznu od draka.“ Zasměje se Dovid.
„Chodí tu s tím už asi tři dny. Četli jsme jí Bajaju a ona si od té doby nedá pokoj.“ Usměje se Kukuru a dá na stůl jídlo.
„Tak a teď už zbývá jen Asaie, který je ovšem se svou třídou, taky je to tvoje budoucí třída, na měsíc pryč a vrátí se až za dva týdny. A teď šup šup k jídlu, ať to nevystydne. Dala jsem si s tím takovou práci, tak ne aby něco zbylo.“ Postrčí nás Svana k prostřenému stolu.
„Jasně jasně už jdeme.“ Usměji se na ni. Mám pocit, že dneska se usmívám nějak moc. Tahle rodina je prostě jeden veliký zářivý úsměv.
Kdopak asi Asaie je? Budu s ním chodit do třídy, takže mu je bude okolo sedmnácti. Je hezkej? Zamyslím se a zkusím si ho představit. Hezkej nejspíš bude, protože tohle je rodina, která je vzhledově snad dokonalá. Jsou to vážně lidi? Zapochybuji na chvilku.
„Dobrou chuť.“ Popřeje Svana, jen co nám všem naloží. S úsměvem samozřejmě.
„Dobrou chuť.“ popřejeme všichni a pustíme se do jídla. Hned první sousto mě uvede do naprosté extáze.
„Je to výborné!“ usměji se na ni. K čertu s úsměvy! Umřeli ti rodiče blbe! A ty se usmíváš?! Ale ono to jinak nejde. Je tu tak příjemně a vyzařuje to tu přívětivostí, že tu nejde být smutný. Moje trápení byla odváta pryč a zůstal jen pocit, že už nejsem sám. Je to nádherný pocit…
Po jídle se pokusím pomoct s nádobím, ale Svana mě odežene a udělá to sama, takže vejdu do obýváku za ostatními. Meggy si hraje na zemi s Dovidem s nějakými kostkami a Kukuru si čte nějakou knížku, u které se potichu pochechtává.
„Kam si můžu dát věci? Docela rád bych už šel spát, jestli mi rozumíte.“ Vyruším je a oni vzhlédnou.
„Jistě. Pojď Dovide, pomůžeme mu a ukážeme mu pokoj.“ Vstane Kukuru a společně s Davidem vezmou nějaké kufry a vejdou do nitra domu. Zvednu to, co tu zbylo a vydám se k za nimi.
Jdeme chodbou a projdeme několika pokoji, než se ocitneme před jedněmi dřevěnými dveřmi.
„Tak tohle je tvůj pokoj.“ Otevře Kukuru a uhne mi, abych se mohl podívat dovnitř. Vejdu do velké místnosti s manželskou postelí uprostřed protější stěny. Po celé jedné stěně se táhne velká knihovna a skříně na šaty. Je tu ještě pracovní stůl, židle, nějaké koberce a malé drobnosti, které si prohlédnu později. Kukuru i s Dovidem vejdou za mnou a složí mi kufry k nohám postele. O něčem se začnou bavit a mě pomalu ale jistě začíná docházet trpělivost. To mě nenechají ani vyspat?
„Ehrm! Kdybyste dovolily,“ udělám důležitou pomlku a oni se na mě oba dva otočí. „teď bych si už opravdu rád šel hrát na tu Šípkovou Růženku.“ Významně se na ně podívám a pohledem jim jasně říkám, ať vypadnou. Zatímco Dovid chytne slušnej výtlem, Kukuru na mě kouká, jako bych snad přiletěl s UFO.
„Chce jít spát tati.“ Řekne mezi smíchem Dovid a Kukuru zazáří oči poznáním.
„Taky jsi to mohl říct normálně.“ Zabručí. „To je tím časovým posunem. Zatímco u nás je osm, u vás by teď bylo něco po jedenácté.“ Pokývá moudře hlavou, přičemž vypadá všemožně, jen ne jako moudrý člověk.
„Tati pojď už, nebo nás tu zabije pohledem.“ Vezme ho Dovid za rukáv a vytáhne ho ven.
„Tak dobrou noc Růženko!“ slyším ještě Kukuru a já si jen zalezu do postele v tom, co mám na sobě. Nemám sílu se převlíkat.
Ráno se vzbudím v jedenáct a jen se převalím na druhej bok. Nemám sílu se zvednout. Mám pocit, že mě přejel parní válec a to ne jen jednou. Za chvíli mě však z postele dostane volání k snídani od Svany. Nechci hned druhý den působit jako nevděčník a tak se vyploužím z postele do koupelny, kterou, jak jsem zjistil, mám svoji. Strčím hlavu do sprchovýho koutu a pustím na sebe ledovou vodu. Mám ozkoušené, že jinak se neproberu. Celý mokrý vyletím z koupelny, a zatímco se třesu jak ratlík, snažím se usušit a hodit na sebe něco normálního. Už oblečený vejdu do kuchyně a sklidím udivené pohledy ostatních.
„To ses rozhodl se vykoupat nebo co?“ hodnotí Svana mou mokrou hlavu. I když jsem si ji vysušil ručníkem, cítím, že mám trička za krkem už znovu mokrý. Otřesu se a pustím se do čerstvých vaflí. Dovid leží na stole a spí.
„Sem netušil, že je tu někdo větší spáč než já.“ Usměji se.
„No jo. Toho neprobudíte, ani kdybyste mu dali do postele toho nejkrásnějšího chlapa pod sluncem, a tady vidíš, po kom to má.“ Zasměje se Svana na nově příchozího. Kukuru vejde a lehne si na stůl stejně jako Dovid. No, příbuzenství se nezapře.
„Hej nespi! Je po jedenácté! Nechala jsem vás spát dlouho a tak se mi tu budete motat co nejmíň!“ zamračí se na Kukuru.
„Prosím tě vzbuď Dovida a já skočím pro med do spíže, oki?“ zaúkoluje mě Svana a já začnu šťouchat do Dovida. Jen se po mě ožene a dál spí.
„Hé-éj! Dovide! Vstávat!!“ zkouším to ještě po dobrém. Ani to nezabere a tak na něj zaječím. Odezva na to je jediná, a to taková, že se otočí na druhou stranu. Tak a dost! Došla mi trpělivost. Vstanu a zamířím ke dřezu. Z poličky nad ním vezmu džbán a pustím studenou vodu. Počkám až je opravdu, ale opravdu ledová a pak napustím džbán až po okraj. S ním se opatrně, abych nevycamral ani kapičku, vydám k Dovidovi, který stále klidně oddechuje. Dojdu k němu a spiklenecky mrknu na Kukuru, který už teď přemáhá smích. Naráz to na spáče vyliju. Šokem se posadí a jen naprázdno otevírá pusu.
„C-co?“ vydá ze sebe a rozdrkotá zubama.“
„Ále nic. To jen přijela Sněhurka a hledá osmého trpaslíka.“ Usměji se na něj a Kukuru vybuchne smíchy, zatímco Dovid se tu třese zimou a mračí se na mě.
„Tím jako chceš říct, že mám jít na konkurs?“ zeptá se pomalu a zvedne obočí.
„No jistě. Určitě mezi ně zapadneš. Víš, slyšel jsem, že trpaslíci jsou vyšinutí. Vážně o tom popřemýšlej.“ Nakloním se k němu rádoby spiklenecky.
„Jo? A víš, že ty s tvou výškou bys tam zapadl ještě líp? A ani od toho vyšinutí nejsi moc daleko.“ Odpoví mi stejně a já se na něj zamračím. Nemám rád poznámky na svoji výšku. Nejsem zrovna nejmenší, ale žirafa taky nejsem.
„Furt jsem vyšší než ty!“ ohradím se.
„Jo, to povídej trpaslíkům.“ Vyplázne na mě jazyk a pustí se do vaflí. „Provedu tě po snídani po městě, co ty na to?“ podívá se na mě a vypadá to, jako by na náš předchozí rozhovor zapomněl. „No?“ zeptá se, když se nemám k odpovědi.
„Já ti toho trpaslíka ještě neodpustil.“ Nafouknu tvářičky. „Ale to s tím městem je fajn nápad.“ Zářivě se usměji na všechny u stolu.
„Nějaká rychlá změna, nemyslíš?“ zavrčí na mě Dovid a já se jen ušklíbnu.
Po snídani se oba vydáme do svých pokojů a převlíkneme se do něčeho slušnějšího. Najednou uslyším, jak mě Dovid volá a tak se vydám k němu.
„Cos potřeboval?“ strčím hlavu do dveří.
„Pojď dál a zavři za sebou.“ Udělám, jak žádal a sednu si na jeho židli.
„Tak co máš za problém?“ podívám se na něj a on uhne pohledem. Co je?
„No…víš…já mám…no mám tam…rande.“ Poslední slovo téměř zašeptá a celý rudý se snaží dívat všude, jen ne na mě.
„A?“ zeptám se.
„A co?“ podívá se na mě nechápavě.
„A v čem je problém.“ Objasním mu to.
„No, já nebudu s tebou celou dobu a nevím, co mám dělat.“ Povzdychne si a čeká, co na to řeknu.
„Tak mě rychle provedeš po těch nejdůležitějších místech a pak si půjdeš za svým Romeem a já si půjdu hledat brigádu.“ Pokrčím rameny. Jen se na mě zvědavě podívá a pak kývne.
„Jo, to by šlo.“ Usměje se a dooblíká se.
„A ještě jedna věc.“ Podívám se na něj.
„Jaká?“ odpoví roztřeseně.
„S kým to rande máš, v kolik s ním jdeš a v kolik se vrátíš, kam jdete, kolik mu je a jak se dostaneš domů?“ zeptám se na to nejdůležitější. Aspoň doufám.
„Proč bych ti to měl říkat? Nejsi moje matka!“ ohradí se.
„Ale jsem starší a tak za tebe budu mít zodpovědnost a navíc si myslím, že o tvém dostaveníčku asi neví rodiče, že? Mám jim to říct?“ podívám se na něj.
„Ne! Hlavně to ne! Neví o tom!“ zhrozí se.
„Nebudu teď pátrat proč, ale pak mi to řekneš, jasny?!“ jen kývne.
„Je to třeťák a je mu osmnáct. Jmenuje se Hiroki Yashino. Jsme domluvení na jednu u kina a pak nejspíš na večeři. Domů mě odveze on. Spokojený?“ řekne neochotně a já se zvednu. Jsme nachystaní, tak proč už nevyrazit?
„Ale představíš mi ho. A neboj, nehodlám ti ho přebrat.“ Uklidňuji ho, když vidím ten vražedný výraz. „Prostě jen chci znát toho, který tě tak učaroval.“ Usměji se a vyrazím ze dveří.
„Už jdeme!“ houkne Dovid do obýváku.
„Kampak takhle vyšňoření? Snad nemáte rande?“ usměje se na nás Svana, která vykoukne z kuchyně.
„Nebojte. Dělám si zálusk na Asaie.“ Zavolám a vyjdeme ven. Za sebou jen slyším smích obou dospělých. Vejdeme do garáže za domem a tam uvidím několik aut a tři motorky. Dovid zamíří k jedné z nich. Je to zelená Kawasaki a vypadá nádherně. Vedle ní ještě stojí bíla motorka, podobná mojí Eleanor a ještě modrá.
„Ta zelená je moje, ta bílá Asaie a ta Modrá je mámy. Táta moc motorky nemusí, teda má je rád, ale údajně si s nimi nerozumí a tak má radši auta. Támhle ten drobek je jeho. Ten „drobek“ byl malý tréňák, který přímo vybízel, aby se v něm jezdilo v co nejmíň sjízdném terénu.
„A čím pojedeme?“ zeptám se a to už mi podává helmu.
„Ukážu ti, jak umím řídit.“ Usměje se na mě a vyveze zelenou kawasaki ven před dům. Nasednu za něj a rozjedeme se do města. Ani ne za půl hoďky jsme tam a Dovid mi začne ukazovat město. Zrovna mi ukazuje školu, když mě najednou mě někdo obejme zezadu kolem ramen.
„Copak tu děláš Dori?“ zeptá se mě známý hlas.
„Camile?“ otočím se na osobu za mnou. Opravdu je to on. Můj kamarád z dětství, který se asi před rokem odstěhoval. Společně s Junem jsme byly nerozlučná trojice.
„No nedívej se na mě jak na ducha.“ usměje se na mě a dá mi herdu do zad. „Co tady děláš chlape? Myslel jsem, že se stěhuješ za svým strýcem.“ zeptá se a zvědavě se ke mně nakloní.
„Taky že jo ty demente!“ ještě jsem mu neodpustil tu perdu. „A to bolelo!“ obviním ho.
„To taky mělo bolet.“ ujistí mě s úsměvem.
„Tak co tu děláš?“ to je fakt tak blbej, nebo to jen hraje?
„Zkus hádat, můžeš třikrát.“ zavrčím ironicky a otočím se k odchodu. Ne že bych měl v plánu odejít, přece jenom jsme se neviděli víc jak rok.
„Počkej, ty tu teď bydlíš?!“ vyjekne, jen co si uvědomí tu skutečnost.
„Blik cvak příjem. Tvoje noční můra se právě stala skutečností.“ zazubím se na něj s ďábelským úsměvem.
„Už se bojím.“ ušklíbne se. „Určitě budeš hledat brigádu, že?“ probodne mě pohledem ‚všechno vím, všechno znám‘.
„Zase trefa. Jak jen to děláš?“
„No, měl bych pro tebe jednu prácičku.“ usměje se znovu a já se k němu v očekávání nakloním.
„Jakou? Chci to vědět!!“ vyzvídám, ale on se mi jen ksichtí do obličeje, který pomalu ale jistě začíná rudnout vzteky. Tohle je celý on, jak mi to kruci může dělat?
„No tak jo. Budeš pracovat jako barman spolu se mnou. Bude to jako za starých časů.“
„Jo starý časy byly super.“ vrátím mu úsměv.
Komentáře
Přehled komentářů
Já si myslím, že Dor bude s Asaiem a nebo s Camillem... Ale incest by byl vážně fajn xD
Doufám, že ten kluk, co s ním jde Dovid na rande, tak nebude nějaký úchyl nebo něco ..
To jak polil Dor Dovida vodou :D To byla část k nezaplacení xD
Super kapitola! :)
..*
(Liia, 16. 3. 2013 11:54)Pane Bože :D ... takový výtlemy jsem už neměla dlouho, prostě Dor je dokonalej a naprosto úžasnej :D. Jako sice to vím jak to bude.. ale i tak jsem nedočkavá jako štěně :D Tak šup, šup ať je to tu co nejdřív zlatíčko, protože se nemůžu dočkat dalšího dílu, když vím že to bude něco extra :P
....
(katka, 15. 3. 2013 13:10)Asaie by se mi líbil nevím proč ale tak nějak bych si přála aby to byl on
XD
(Liliana, 15. 3. 2013 11:16)Som mŕtva od smiechu. Najprv ma dostala Svanina hláška, že keď sú obaja uke tam im to klapať nebude. A dorazilo ma to Dovidovo spanie na stole. Ich Doriho i Dovidove hlášky sú geniálne XD. Popravde nie je sa čo čudovať, že Dori sa usmieva aj keď mu nedávno zomreli rodičia. Dosť si toho vytrpel a teraz keď sa dostal do prijímného a láskou preplneného prostredia sa cíti po dlhej dobe šťastný. Som rada, že sa cíti lepšie. Takže buď bude s Camilom alebo Asaiem. No ja by som tipovala, že to bude Asaie, pretože ten Camil sa mi k nemu jaksi nehodí. Ale môžem sa mýliť. Neviem sa dočkať pokračovania :D
...
(L., 15. 3. 2013 0:01)No... buď to bude Asaie neboCamil, ale spíš bych tipla toho bratrance. Jsem na ně zvědavá. A taky na Dovidova kluka :)
Krása
(Nakamura, 14. 3. 2013 23:01)Moc hezké.Už se těšim na další díl. Všechny tvoje povídky jsou nádherné.
Kawaii^^
(Frux, 18. 4. 2013 12:35)