17. chapter
Dor
„Bylo to, ještě když jsme byly na kordy s Luciusovým gangem. Tenkrát to byla taková malá válka gangů. Nestřílelo se, ale kosti i lebky se lámaly…byly to krušné časy a lidé strádali, kvůli krutovládě Luciuse. Proto se hrdinná skupinka lidí rozhodla to změnit.“ Dramaticky se odmlčí, aby to mělo náležitý efekt a já se rozesměji. Dělá z toho pohádku. Po chvíli ovšem pokračuje a všichni jsou na jeho rtech přilepení jak sekundovým lepidlem. „No a tu malou skupinku lidí vedl Nico s jeho pravou rukou, andělem Dorem.“ Znovu se odmlčí.
„Andělem?“ zeptá se Dan.
„Andělem. Říkalo se mu tak, neboť byl velice štědrý a moudrý. Také krásný a lásku rozdával všem okolo. Jenom jemu se vyhýbala a dělala mu z jeho pozemského života peklo…“ zase přehání.
„Aha.“
„Takže. Tu skupinku vedl Nico s Andělem Dorem a měli pár věrných. Ti věrní, byly prvotřídní válečníci ulice. Největší a nejstatečnější, jaké jste kdy mohli potkat. Všichni si jich vážili a milovali je. Luciusovi byly trnem v oku už nějakou dobu a to ještě nevěděl, že proti němu zbrojí, aby lid osvobodili z jeho krutovlády. Již zmíněný lid, už dávno zapomněl, co je to radost či láska…už dávno zapomněl, co je to svoboda a bál se na ni byť jen pomyslet. A tohle chtěli Nicovi lidé změnit. Chtěli lidu vrátit naději, štěstí a lásku do jejich života. Chtěli být jejich světlem, které je povede v nejtemnějších chvílích…a tak zbrojili. Lucius také přemýšlel, že by proti nim nějak zakročil. Bylo přece třeba vyhubit všechno, co odporovalo jeho ideálům a normám… A tak se stalo, že se setkali. Dva mocní a charismatičtí muži. Lucius a Nico. A neuvěřitelně je to k sobě táhlo…což bylo špatně, neboť byli nepřátelé na život a na smrt. Ovšem vzájemnou přitažlivost nemohli skrýt a tak se jednoho dne, znovu setkali. Oba dva už měli vše nachystáno na zničení toho druhého a teď jen potřebovali ukojit své touhy. Prožili vášnivou noc, na kterou do smrti nezapomenou, ale jejich životy se nemohli spojit. I kdyby chtěli sebevíce, už nemohli být spolu. A také nechtěli. Stále tu byla ta živočišná touha, ovšem nenávist byla silnější. Příští den se rozešli, jako by se nic nestalo a den nato se oba dva vydali napadnout nepřítele. Ovšem nevěděli, že měli oba stejný nápad. Setkali se v jedné zapadlé uličce, kde nebylo moc místa a světla. Strhl se tam, lítý boj. Muži padali v mdlobách na zem, netušíc, jestli se ještě někdy probudí. Tu noc bylo prolito hodně krve, ale štěstí stálo na straně Nica a Anděla. Ovšem nemělo tomu tak být napořád. Lucius se z posledních sil zvedl a zezadu napadl Nica. Bodl ho do ledvin a do břicha…Nico se skácel k zemi s rukama přitisknutými na rány. Pod ním se pomalu rozlévala rudá kaluž krve. Když to Anděl uviděl, dostal vztek. Obrovský vztek. Jednou ranou srazil svého protivníka do bezvědomí na zem a rozeběhnul se k Luciusovi, který se jen tak tak držel na nohou. Když k němu přiběhl, okamžitě mu ubalil takovou pěstí, až se Luciusovi přetočila hlava. Kdyby neměl Anděl rukavice prošité železem, snad by se mu ani nic moc vážného nestalo, ale takhle mu roztříštil celou čelist a bylo jasné, že už se bez pomoci nenají…poté ho okovanou notou kopl do rozkroku, čímž nebohého Luciuse nadobro zbavil jeho mužství. Lucius bolestí omdlel a Anděl se rozeběhl k Nicovi, kterému zavázal rány. Okamžitě zavolal sanitku na blízkou ulici, kam dotáhl Nica. Jen co nasedli do sanitky, zbylí jejich muži se postarali o poslední přívržence Luciuse. Nikdo dodnes neví, zda Lucius přežil, nebo ne. Jedno je ale jisté. Už nikdy si do postele nikoho nepozve na něco jiného, než na přespání…“Dokončil svoje vypravování. Všichni seděli zticha, že by byl i špendlík slyšet spadnout. Celá cukrárna jako by se zastavila v čase a všichni strnuli v jednom pohybu a poslouchali Camila.
„A co Nico?“ zeptá se jedna paní, která sedí u vedlejšího stolku. „Nico přežil a má teď už jen dvě další jizvy, které dokazují, že se tohle celé stalo.“ Pronese obřadně a já si jen povzdechnu.
„Nemusel si z toho dělat takovou pohádku.“
„Ale jo, musel. Je to městská legenda! Líbí se mi.“ Řekne lehce uraženě a já se zasměji.
„No rozhodně to nebylo takhle dramatické. V podstatě jsme se prostě neměli rádi s jiným gangem a tak jsme začali tichou válku, která nakonec vyústila v tuhle velkou Poslední bitvu. Tak se jí říká. A Anděl mi říkali proto, že mi jedna stará paní řekla, že jsem anděl seslaný na Zemi, aby pomáhal lidem. Pomohl jsem jí s taškou.“ Zasměju se a ostatní se mnou. Na chvíli zmizelo to napětí a nervozita, které tu panovalo od Dovidova únosu.
„Ale je to moc hezký příběh, chlapče. Nechal bych ho takhle. Vypadá to lépe, i když to není tak úplně pravda. A navíc, lidé si vždycky něco přidají. Vsaď se, že za pět deset let, z tebe bude superhrdina, který měl křídla a zachránil Nica před utonutím při požáru…“ zasměje se jeden muž, který právě usrkává z šálku černého kafe.
„Třeba jo.“ Usměji se a podívám se na něj pozorněji. Je mi něčím povědomý…ale čím? Chvíli nad tím dumám, ale nemohu na nic přijít a tak to vzdám.
„A opravdu mezi sebou měli poměr?“ ptá se jedna holka, která má na hlavě paletu těch nejzářivějších barev pod sluncem. Od zářivě žluté po temně rudou a s neskrývanou zvědavostí a…zvráceností? Čekala, co jí odpovím.
„Ano, měli. Ovšem nikdo neví, jestli mezi nimi bylo něco víc, nebo to bylo opravdu jen o tělesné touze.“ Pokrčím rameny.
„Třeba za tu válku mohla jejich milenecká hádka.“ Řekne znovu ta paní od vedlejšího stolu.
„Možné to je, ale nevěřím, že by Nico kvůli takové triviálnosti vystavil gang takovému nebezpečí.“
„Ale to nikdo neví, že?“ znovu se ozve tajemně ten muž. Odkud já ho kruci znám?
„Ano, neví. Všichni to berou tak, že se prostě válčilo o sílu a moc, nebo také o svobodu.“ Pokrčím rameny. „Nemám potřebu se v tom nějak piplat. Vyhráli jsme a to je hlavní.“ Usměji se.
„Ano, to máš pravdu.“ Řekne hořce muž.
„Ksakru! Měli jsme už být doma! Dori deme! Musíme jít tátovi pomoct s tou zahradou!“ vyskočí Asaie a chytne mě za paži.
„Vždyť už jdu.“ Usměji se. „Na podrobnostech se domluvíme zítra u Camila v klubu, oki? Spěch nám nepomůže.“ zamávám jim a už letíme k autu. Naskočíme a rychlostí světla se rozjedeme domů. Kdo byl ten muž v té cukrárně? Cestou nad tím přemýšlím, ale jen co vystoupím z auta, zapomenu na něj. K nám se řítí naštvanej Kukuru a jde z něj pořádný respekt.
„Kde jste ksakru byli? Čekal jsem vás už před hodinou!“ zaječí.
„Byli jsme v cukrárně.“ Pokrčí rameny Asaie. „A Dovida unesli.“ Dodá a Kukuru se zarazí.
„Unesli?“ nakloní hlavu nechápavě na stranu. „Jak unesli?!“ zaječí.
Komentáře
Přehled komentářů
Vážně zajímavá legenda :)
Pecka..
(Safi, 1. 6. 2013 21:56)Noo tak to jsem zvedava jak to dopadne chudák Dovid doufám že se mu nic nestane...jinak zajímavej příbeh poslení bitva a ten konec docela Lucase lituju x)...A ten chlapek?? pan nezanmy kdopak to je?? to jsem docela zvědava tak šup sem s pokráčkem jinak dekuju ta díl x)
...
(Liliana, 27. 5. 2013 23:52)
Myslím, že zmena v Dorovom chovaní i jeho minulosť prekvapili všetkých. Veľmi by ma zaujímalo kto bol ten chlap v cukrárni. Žeby Nico? A Asaie nemal totálne chybu. To ako Kukuruovi oznámil, že Dovida uniesli nemalo chybu. Som rada, že pridáš ešte nejaké diely a až po tom skončíš. Neviem sa dočkať pokračovania :)
P.S.: Smiem sa spýtať kto je Feli-chan? Tak sa zdá, že máš na ňu pifku a nikoho s takou prezývkou som tu nevidela. Prepáč som od prírody veľmi zvedavá
Re: ...
(Yukiko, 28. 5. 2013 20:18)
Já sem taky zvědavá :D Jen co se někde něco děje, musím hned vědět co, kdo s kým a proč...a přitom já nejsem drbna!!! :D Liia mi to taky pořád říká...
No, Feli-chan je moje zdrobnělina pro Feline a u Kyoko spolu hrajeme takovou "hru", kdo napíše první komentář :) a mimochodem ji mám ráda...i když když je první, tak mám chuť ji vystřelit nejblíž na mars...:D
...
(L., 3. 6. 2013 14:14)