Jdi na obsah Jdi na menu
 

12. chapter

20. 4. 2013

 Dor

 

Ani nevím jak, ale najednou jsem u kina. No co, když už nic, tak si aspoň zajdu na nějaký film. Pomyslím si a vyrazím si koupit vstupenky. Slzy už mi dávno přestaly téct a zůstala jen naděje a beznaděj. Protiklady, které jsou ovšem až moc často pospolu. Ta malá naděje, že u něj snad mám šanci a beznaděj, že se můžu mýlit. Ani nevím, na co jdu. Myslím, že je to Jeníček a Mařenka. Jediné co asi z toho filmu vybavuji, je to, že líp udělané čarodějnice jsem snad neviděl. Celý film přemýšlím, co budu dělat dál. Mám mu to nějak vysvětlit? Nechat ho vypěnit? Uklidnit? Nebo snad profackovat?

 

Z kina už vyjdu rozhodnutý. Všechno mu vysvětlím a bude na něm, jak to vezme. Nevím, jestli mu řeknu všechny detaily, ale nejspíš ano. Další tajemství by mezi nás jen vnesly spory. Už s lepší náladou se rozjedu mým dokonalým autíčkem domů. Musím zavolat kvůli té Eleanor. Uvědomím si a usměji se. Tak strašně se na ni těším. Zaparkuji v garáži a vejdu do kuchyně, kde se kolem plotny otáčí Svana a Dovid jí něco jí zpod rukou. Kukuru sedí u stolu a směje se jim.

 

„Ahojte! Kde je Asaie?“ zeptám se.

 

„Ještě tu není. Mysleli jsme, že jste spolu.“ otočí se na mě Svana.

 

„On se mi někde ve městě ztratil a tak jsem chtěl vědět, jestli náhodou už není tady.“ Pokrčím rameny. Takže to budu muset odložit na později. Najednou mi zazvoní mobil. Rychle se začnu přehrabovat v tašce a hledat ho. Jen co tu malou ječící věc vytáhnu, podívám se, kdo volá. Camilův táta? Co teď chce? Zvednu to.

 

„Halóóó? Jsi tam Dori?“ ozve se z přístroje.

 

„Jojo, jsem tu, copak potřebuješ?“ zeptám se.

 

„Víš, my tu máme hroznej šrumec a navíc nám odpadli dva barmani. Nemohl bys nám přijít pomoct? Samozřejmě za malý příplatek k normální výplatě.“ Dodá.

 

„Ne to je v pořádku.“ Usměji se. „Já tam půjdu rád. Takže za dvacet minut jsem u vás, oki?“ zeptám se.

 

„Oki. A díky. Pa.“ Rozloučí se.

 

„Kdopak to byl?“ zeptá se Kukuru.

 

„To byl Camilův táta. Mám jim prý jít pomoct do klubu.“ Odpovím a vezmu si jednu palačinku, kterou dělá Svana.

 

„Hej! To ještě není k jídlu!“ ožene se po mně.

 

„Promiň, ale musím letět!“ usměju se na ni a jen se zaběhnu převléct. Během pěti minut už zase sedím v autě a jedu zpět do města. Přesně za čtvrt hodiny zastavuji za klubem a rychle vejdu dovnitř. V šatně se převlíknu a zjistím, že budu zase zaskakovat za barmana. Už komplet oblečený vyrazím do kuchyně za Nikush, aby mi sdělila, na kterém budu baru.

 

„Dorinko! Zlatíčko!“ zavolá na mě z druhé straně kuchyně.

 

„Nejsem Dorinka!“ zaječím nazpět a nevšímám si pobavených pohledů ostatních.

 

„Ale jsi, tak se nečerti.“ Usměje se na mě.

 

„A kde jsem dneska?“ zeptám se a radši to ignoruji.

 

„Na dvojce ve druhém patře. Jsi tam sám.“ Informuje mě a já se okamžitě vydám na určené místo. „A nenech se sníst!“ zakřičí za mnou ještě. Stal se z toho takový náš zvyk. Pousměji se a projdu zadem po schodech až k mému baru, kde jen co vejdu, uvidím uříceného Camila.

 

„No konečně! Musím jít pomoct Lucasovi na hlavní.“ Oddechne si, utře si ruce, se širokým úsměvem se rozloučí se zákazníky a odcupitá do přízemí.

 

„To byla rychlost.“ Poznamenám jen a některé to rozesměje. „Tak kdo si co dá?“ zářivě se na ně usměji a ihned začnu plnit objednávky.

 

„Tady!“ uslyším. Neumí to říct slušně?! Pomyslím si a s předstíraným úsměvem se otočím k zákazníkovi. Úsměv se mi z tváře smaže, jen co spatřím Asaie sedícího na stoličce a dožadujícího se dalšího alkoholu. Kdo ví, co pije. Vždyť ještě není plnoletý, ne? Pomyslím si zděšeně. No asi není úplně na mol, ale přece jen…

 

„Co to bude?“

 

„Další.“ Ukáže na sklenku a přitom se mi dívá do očí. Nevypadá opile…asi se se mnou odmítá bavit. Jeho problém. Odfrknu si. Mrzí mě to, ale za nic na světě bych to nepřiznal. Naliju mu další sklenku „čehosi“ co nedokážu ani správně vyslovit a on ji jen tak drží v ruce a míchá s tekutinou v ní. Otočím se právě včas, abych zaregistroval Nita, který se už lehce připitý, snaží získat mou pozornost. Když to zkouší asi popáté, otočím se k němu.

 

„Ano, Nite?“ zeptám se a koukám se, jak se mu vyjasnila tvář.

 

„Tak co, dneska si nedáš říct?“ zeptá se, podle něj nejspíše svůdným, hlasem.

 

„A víš, že ani ne?“ odseknu mu a bokem se podívám na Asaie. Pohledem propaluje Nita a vypadá, že ho chce zavraždit. Snad nežárlí? Pomyslím si a rozhodnu se něco zkusit.

 

„Ale vždyť minule se ti to tak líbilo?!“ zaskučí Nito a já se s nově nabytou energií pustím do jeho hry. Ať si Asaie žárlí. Ušklíbnu se v duchu a podívám se na Nita, kterému hrají v očích jiskřičky. Kdybych neměl Asaie, tak bych ho bral všemi deseti a pěti navrch k tomu, ale takhle…na Asaie nemá.

 

„Ono bylo nějaký minule?“ zeptám se, lehce vyvedený z míry, ale hned jsem zas ve své ironické podobě.

 

„Ty si to nepamatuješ? Pili jsme tu po zavíračce a pak jsi byl tak namol, že jsi nebyl schopný dojít domů, a tak jsem tě odnesl ke mně, a tam si se na mě vrhl a já ti nemohl odolat a tys byl tak vášnivý…“ rozplývá se nad imaginárním zážitkem.

 

„A nehulils náhodou něco? Třeba sis jen vzal houbičky.“ Ptám se ho opatrně.

 

„Ty si to vážně nepamatuješ?“ zeptá se ublíženě.

 

„Ne, vážně jsem ještě nebyl tak moc namol, abych ti vlezl dobrovolně do postele.“ Ujistím ho a dívám se na jeho skleslý obličej.

 

„A teď by sis říct nedal?“ zeptá se mě s novou nadějí. Že on si nedá říct!

 

„A víš že,“ pomalu se k němu skláním, až se téměř dotýkáme nosy. Po očku se podívám na Asaie a musím si poblahopřát. Takovej pohled by nebyl schopný vytvořit ani samotný pán pekel. „ne?“ dopovím a dýchnu Nitovi na rty. S úsměvem se odtáhnu a podívám se přímo na Asaie. Ten se ovšem jen zvedne, chytne prvního kluka, kterého uvidí a vydá se na parket. To mu nedaruji!

 

Asaie

 

 

Tak to mu nedaruji! Takhle mě provokovat! On to udělal schválně! To si vypije, chlapeček jeden! Vstanu a chytnu kluka, co sedícího vedle mě za loket. Vydám se s ním na parket, kde zrovna začne hrát nějaká pomalá písnička. Chytnu ho kolem pasu a začnu se o něj třít. Nevypadá to, že by mu to bylo proti srsti, a tak během chvilky tancujeme tělo na tělo. Vyzývavě se podívám na Dora, který právě vraždí mou maličkost spalujícím pohledem. To máš za to, zlato. Pomyslím si pomstychtivě a ještě víc se natisknu na to tělo přede mnou. Kéž by to byl Dor.

 

Znovu se na něj podívám a vidím, jak znovu začal flirtovat s Nitem. Já ho zabiju! Když se naše pohledy střetnou, okamžitě odvrátím hlavu na druhou stranu a začnu si užívat tanec. Moc to nejde, když se mi do zad zarývá pohled hodný Pána zla. Jen co se k němu otočím zpět čelem, podívám se na něj a vidím, že v ruce svírá skleničku, kterou s vervou utírá, až se zdá, že ten tlak nevydrží. Nevydržela. Sklenička v jeho rukách se rozletí na tisíce kousíčků a vypadá to, že si to moje zlatíčko ani neuvědomuje. Rychle od svého tanečního partnera odskočím a lokty si razím cestu k Dorovi, který si až teď uvědomil, co se stalo.

 

Přeskočím barový pult a zvednu mu ruce. Třesou se mu a snaží se mi je vytrhnout, ale to nedovolím a jen mu je pevně sevřu v zápěstích. Zavolám nějakého číšníka, či co to tu mají za funkci, ať sem někoho pošlou obsluhovat.

 

Vezmu Dora a vedu ho dozadu za bar, odkud sejdeme do velké kuchyně dole. Okamžitě k nám přiběhne štíhlá, malá tmavovláska, která se hned začne starat, co se mu stalo.

 

„Nechej mě! Zvládnu to sám!“ zaječí na mě zničehonic Dor, jakoby se teprve teď probral. Nejspíš to tak bude.

 

„A jak to chceš zvládnout sám?! Nevymlouvej se a nech se od něj ošetřit, nebo si mě nepřej.“ Setře ho ta tmavovláska. „Já jsem Nikush.“ Natáhne ke mně ruku.

 

„Asaie.“ Přijmu ji a usměju se.

 

„Jestli mu tam zůstane jeden jediný střep, zanítí se mu to nebo cokoliv jinýho, jsi mrtvý muž, je ti to jasný?!“ zavrčí na mě a já jen kývnu. Ten její pohled je děsivej! „Lékárnička je tamhle vzadu.“ Ukáže někam za sebe do dlouhé chodby vedoucí někam pryč.

 

„Já to vážně zvládnu sám!“ zaječí Dor, ale pohled Nikush ho dostatečně usadí na tak dlouhou dobu, než odejde. Jen co zmizí z doslechu, znovu se ozve. „Já. To. Zvládnu.“ Odsekává po slovech a zuřivě hledí do mého ironického pohledu.

 

„Jak si chceš vytáhnout střepy ze svých vlastních pořezaných rukou?“

 

„Nevím! Třeba nohama! To je jedno! Hlavně mě už pusť!“ zaječí znovu.

 

„Ne, nepustím.“ Řeknu a odnáším ho tam, kam mi Nikush ukázala.

 

„Pusť mě! Nepotřebuju pomoc od takovýho zakomplexovanýho ignorantskýho debila, jako seš ty!“ ječí dál a snaží se mi vytrhnout. Už mě vážně štve.

 

„Ale potřebuješ. Ať už ode mě nebo od Nikush. Nikush má moc práce a tudíž jsem tu jen já.“

 

„Já si pomůžu sám!“

 

„Přestaň se chovat jak zakřiknutá prdel a uklidni se!“ ozvu se tentokrát ostřeji já. Nejprve ztuhne, ale po chvíli se rozesměje.

 

„Za-zakřiknut-tá pr-del?“ vydá ze sebe mezi výbuch smíchu.

 

„Jo, co je na tom směšnýho?“ zeptám se rádoby uraženě, ale taky se usměju. Možná je ten pravý moment na omluvu. „Víš, chtěl bych se ti omluvit.“ Začnu. Okamžitě se přestane smát a poslouchá mě. „Víš, jak jsem si nenechal nic vysvětlit a zbaběle utekl.“ Dodám, ale vím, že ví, za co se omlouvám. „Zpanikařil jsem. Ono když se dozvíš, že kluk, do kterýho ses zamiloval, chodil s tvým úhlavním nepřítelem a pak se tam objeví ještě další jeho bývalý milenec, nezdá se to, ale člověka to docela dostane. Nevěděl jsem jak zareagovat a tak jsem utekl a choval se hnusně.“ Povzdychnu si. „Odpustíš mi?“ podívám se mu prosícně do očí.

 

„Víš, ona to není jen tvoje vina. I když vlastně spíš je. Mohl sis to nechat vysvětlit, to je pravda, ale já ti to také mohl říct. I když jsem vlastně ani neměl důvod, protože to, co jsem ti chtěl říct, jsem ti už řekl. Bohužel, osud tomu tak chtěl, aby ses dozvěděl i o téhle etapě mého života.“ Povzdychne si a podívá se mi se smutným úsměvem do mých očích prosící o odpuštění. „Chceš to slyšet?“ zeptá se, jako by potřeboval ujištění, že dělá správně. Kývnu na něj, ať pokračuje. Nejsem si zcela jist, že to opravdu chci slyšet, ale jestli by nám to někdy mělo klapat, tak jedině bez tajemství. Ať už jsou jakkoliv temná a ponižující. Zhluboka se nadechne a pokračuje. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kawaii^^

(Frux, 21. 4. 2013 22:07)

Tak on se nám Asaie omluvil a žádá odpuštění! Ještě, že si to uvědomil blbeček :)))
Těším se, co bude Dor vyprávět za svůj příběh:) Super kapitola to byla. Ti dva jsou skvělí :) a ty si skvělá, že tohle píšeš :)

:)

(Liliana, 21. 4. 2013 12:52)

Bol to pekný diel. Páčilo sa mi, že i napriek svojej pomstychtivosti si dokázali pohovoriť. Najviac som sa obávala Asaie a jeho postoja. Asaie je totiž tvrdohlavý, zbrklý a veľmi hrdý. Milo ma prekvapilo, že sa mu Dorovi ospravedlnil. Minulosť je minulosť a každý z nás robí chyby. Dúfam, že si to Asaie uvedomí a dá Dorovi šancu po tom čo si vypočuje jeho príbeh. Teším sa na pokračovanie :)

P.S.: Prepáč, že komentujem až teraz, ale mám toho dosť. Preto keby som sa troška zmeškala s komntárom, présím nemysli si, že som prestala čítať. Tvoje poviedky zbožňujem takže to sa nestane :D

Re: :)

(Yukiko, 21. 4. 2013 13:55)

Já jsem na tom teď podobně, nebo spíš úplně stejně, takže si s tím nedělej hlavu ;-) chápu tě :)

...

(L., 20. 4. 2013 23:03)

Jsem napnutá, co všechno mu Dor prozradí :)

uuuííí xD

(Safi, 20. 4. 2013 21:43)

Ááááá ja jsem tak rada že se to mezi nima vyjasnilooo jen me zajíma jeho minulost x))..ale fakt bozi povidka tak sup se s pokrackem xD

:*

(Miu, 20. 4. 2013 20:15)

podle tohodle koukám že už ti je líp :* až přídeš do školy tak všechno prodrbeme :DD moc se těším na další díl bude to 1. nebo 2. varianta? ^^ jseem zvědavá počkej a u jaký představy jsme se válely smíchy? brrzo se úúzdrav

:)

(Kyoko, 20. 4. 2013 18:20)

Teda, ty nás ale napínáš jak kšandy! Jsem ráda že sis ke mně našla po delší době cestu a četla.
Jinak koukej jsem dát co nejrychleji další pokráčko! Jsem zvědavostí bez sebe! Tak šup šup písej i další povídky :) a nějaký Happy endo!!! :D

...

(šárka, 20. 4. 2013 18:11)

jsem ráda, že si o tom kluci promluví : ) doufám že pokračování bude brzy

prosíííím

(sarahing, 20. 4. 2013 17:51)

rychle dalšíííí jsem zvědavá co bude dál