1. chapter
Dor
Jedu na své krásné Eleanor a za téměř neslyšitelného vrnění motoru přemýšlím o všem, co se dneska stalo. Je to jeden z nejhorších dnů mého života. Zabili mi rodiče. Ne, to je špatný pojem. Oni je zavraždili. Neptejte se mě, jak to vím, ale prostě to vím. Nemohli si jen prostřelit hlavy ne? Vždyť měli milující rodinu! Nechápu, jak mohli prohlásit, že šlo o sebevraždu.
Údajně se budu stěhovat za svým strýcem někam na druhý konec světa. Toho „strýce“ jsem viděl jednou v životě a to když mi bylo pět. Poletím tam letadlem, a když mi oznámili, že Eleanor tu budu muset nechat, ztropil jsem takovou scénu, že neměli jinou možnost, než ji poslat jiným letadlem za mnou. Nemohli pochopit, že na ní tak lpím. Nemohli pochopit, co vidím na obyčejné motorce. Jenže ona není obyčejná a vím to jen já a táta. Teď už jen já. Pomyslím si smutně. Začnu se nořit do vzpomínek na den, kdy jsem ji poprvé uviděl…
...“Ahoj tati! Vezmeš mě teda do své práce?“ začnu na něj dělat psí oči, ale nevypadá to, že by to na něj mělo nějaký účinek.
„Nevím. Možná.“
„Jak možná?! Slíbils mi to!“ začnu se rozehřívat.
„Nó, to sice jo, ale nevím, jestli je to dobrý nápad.“ Stále váhá.
„Jak dobrý nápad? Mám právo vědět, kde můj otec pracuje ne? Jako jediný nikdy nedokážu říct, kde pracuješ. A víš proč?! Protože můj papínek mi to nechce říct!“ v rozčilení vstanu z křesla, na kterém jsem se doteď vyvaloval.
„Jakej papínek ty ňoumo!“ ukáže na mě prstem.
„Papínek. Papínek a papínek! A neumíš lepší urážku než ňouma?! A na lidi se neukazuje! Je to neslušné!“ ukážu na něj. Vůbec mě nezajímá fakt, že právě dělám to, co jsem právě zkritizoval.
„Tak jo vezmu tě tam.“ Svolí poraženecky.
„Jupí! Si zlato!“ začnu křepčit po pokoji. Těším se a to strašně moc.
„Žádný zlato a pojď, vezmu tě tam hned, ať to mám z krku.“ S tím se otočí a jde se připravit.
Stále ve skvělé náladě téměř vytančím z pokoje a oblíknu se. Jsem tak nadšený, že se mi strašně třepou ruce a já mám co dělat, abych si vůbec dokázal zavázat tkaničky, ale i tak jsem rychlejší než on.
„Ty seš nějak nedočkavej.“ Zasměje se táta a vyrazí ke svému autu. Miluju to auto. Stříbrná metalíza jen září a já se nikdy nemůžu vynadívat. A těch věciček co tam má. Je to prostě auto Jamese Bonda.
Nasedneme a jedeme až nakonec měs ta, kde je obrovský bílý areál, o kterém se přezdívá, že tam zkoumají mimozemšťany.
„Ty tu pracuješ?“ nemůžu uvěřit vlastním očím.
„Jop. Líbí?“ podívá se na mě, na strážného jen kývne a ten nás pustí dovnitř.
„Víš, co se o tomhle areálu říká?“ zeptám se. Zajímalo by mě, jestli je to pravda.
„Ne. Co?“
„Údajně tu studujete mimozemské formy života.“ Poznamenám a taťka se rozesměje.
„Tak mimozemšťany jo? No je to určitá forma života, ale určitě není mimozemská.“ Řekne, když se dosměje.
Určitá forma života? To tu vyrábí nový druh superlidí? Řeknu to i nahlas a táta se znovu rozesměje.
„Ne my jen zkoušíme vynalézt dokonalou umělou inteligenci. Děláme do aut, do robotů, čipů, počítačů a všechno možné. Něco ti potom ukážu jo? Má jít do šrotu protože neposlouchá. Víš ono, když je to až moc dokonalé, tak se ty věci s UI můžou vzbouřit a tak to musí mít své hranice. Zrovna jsme vynalezli kyborga s učenlivou pamětí. Může se učit a tak je v podstatě dokonalý. Jediné co nikdy nesmíš udělat, je dát jim vlastní vůli. Potom je to víš kde. Začnou si vymýšlet, jak jsou v nevýhodách a tak dále a tak dále až se to vyvrbí ve vzpouru robotů.“ povzdychne si.
„Aha. Takže ty jsi něco jako vynálezce nebo vědec?“
„Jo jsem.“ Usměje se a zaparkuje vedle jediné barevné budovy v celém areálu. Je hráškově zelená. Kdo tu barvu vybíral?
„Tohle je centrála a taky odpočinková budova. Je jako jediná barevná, protože neslouží jen k výzkumu. V podstatě si tu užíváme pohodu. Ta práce je vyčerpávající víš?“ hodí po mě ublíženým pohledem. Můžu já snad za to?
„Mám hlad.“ Ozvu se najednou úplně mimo téma.
„Nejprve ti ji ukážu a pak skočíme na něco k jídlu, oki?“ jen kývnu a vydám se za ním.
Dojdeme k obrovské garáži, a když vejdeme dovnitř, oněmním úžasem. Celá je zaplněná překrásnými auty, motorkami, vznášedly a různými vozítky, z čehož některé z nich jsou ve fázi výroby.
„To je úžasné.“ Vydechnu okouzlené a táta jen pokýve pyšně hlavou a vydá se směrem dozadu, kde stojí motorky. Zastaví se před jednou červenou, která vypadá dokonale, a myslím, že jsem našel motorovou lásku svého života.
„Zítra jde sešrotovat, holčička moje.“ Poznamená smutně. „Je jediný prototyp tohoto druhu motorky. Byly zakázané vyrábět, protože odmítá jezdce. Je nejlepší z nejlepších, ale s neposlušnou motorkou toho moc nedokážeš. Kdykoliv se na ni někdo pokusí sednout, začne jančit jako nějaký jankovitý kůň. Myslím, že má svou duši, že si svého jezdce vybírá. Stejně jako divokej hřebec. Taky si vybere jezdce, který to s ním samozřejmě nemá lehké, že?“ ušklíbne se.
„Můžu ji zkusit?“ prosebně se na něj podívám.
„Dobře, ale co ti mám napsat na hrob?“
Jen se ušklíbnu.
Přistoupím k ní a lehce ji pohladím po jejích ladných křivkách. Pod mým dotekem ožije. Motor se začne túrovat a zadní kolo se protáčet.
„Klid holka, jen klid.“ Zašeptám tak, aby to nikde jiný neslyšel a pohladím ji.
Motorka se zklidní a jen krásně přede. Jako kočka, pousměji se.
„Páni.“ Hvízdne taťka. „Zkus ji vyvést. Je to v podstatě robot s UI a s dvěma kolama. Je schopná se učit a taky má vlastní „hlavu“.“ usměje se a mě dojde, že před sebou nemám stroj, nýbrž osobnost. Hodně vyjimečnou osobnost.
Ještě jednou ji pohladím a posadím se na ni. Chytnu řídítka pomalu se rozjedu. Poslechne mě a já zrychlím. Šlape jako hodinky. Nechápu, co mněli za problém. Miluju drifting a tak si to taky párkrát vyzkouším. Je vážně skvělá a tak ještě chvíli jezdím a zkouším různé manévry, než mě táta zavolá. Zajedu k němu.
„Radši už slez. Snad tě nikdo neviděl, i když asi je pozdě se o tohle strachovat.“ Podívá se na mě.
„Tati proč ji chcete sešrotovat? Vždyť je to zlatíčko!“ zeptám se lehce panicky. Kéž by mohla být moje.
„Bohužel, poslouchá jen tebe a nikoho jiného.“
„Tak mi ji dej!“ zkusím to.
„To nemůžu. Víš, jaké bych měl problémy?“ podívá se na mě zoufale. Ani jemu není zrovna po chuti nechat ji sešrotovat.
Ještě mě ukázal celý zbytek areálu, ale nic jsem už nevnímal, protože jsem se musel neustále zabývat motorkou. Nakonec jsem se zařekl, že ji v noci ukradnu. Absolutně mě nezajímalo, že tam mají nejvyšší ochranu a že je nemožný se tam dostat bez pomoci zevnitř. Ale to bylo vedlejší, protože předmět mého zájmu byl v nebezpečí.
Večer jsem si všechno nachystal, a i když jsem se zařekl, že neusnu, probudil jsem se až v deset dopoledne.
Vážně je to víte kde!!!! Jak se to kruci mohlo stát? Já normálně usnul! Usnul!! Jak to? Měl jsem plán! A teď je pozdě! Zoufalstvím si rvu vlasy a naštvaně pochoduji po pokoji.
„Přestaň tam pochodovat a pojď dolů! Mám pro tebe překvapení!“ uslyším zezdola tátu. Žádné překvapení nechci! Sejdu dolů a táta mě nasměruje ven před dům.
Vyjdu ven a první co spatřím je černá motorka. No skvělé a to si myslí, že mi jako nahradí Ji? Ovšem když se podívám znovu, šokem nemůžu promluvit. Je to ona! Je to ona! Je to Eleanor! Takhle jsem ji pojmenoval. Táta se tomu sice smál, ale co. On ji vlastně ukradl. Jen ji ještě přelakoval na černo, aby to nebylo moc nápadné.
Byl jsem snad nejšťastnější člověk na planetě. Měl jsem motorku, kterou jsem chtěl a byl jsem šťastný. Takže takhle jsem získal Eleanor…
…po tvářích mi začnou stékat slzy. Když mi oznámili jejich smrt, nebyl jsem schopný brečet. Prostě to nešlo. Vzal jsem to s ledovým klidem a nedal na sobě nic znát, ovšem teď všechno vyplavalo napovrch. Měl bych se už vrátit.
Chtěl jsem se jen projet předtím, než odletím a uklidnit se. Co nejpomaleji to šlo, jsem se vracel domů, kde na mě už čekal taxík a nějaký muž v obleku, který netrpělivě podupával svou vyleštěnou botou o zaplivaný chodník před naším domem.
„Kde jsi tak dlouho? Uletí ti letadlo!“ utrhne se na mě.
„My si tykáme?“ zeptám se ho chladně. Je mi nesympatický a navíc ten jeho pohled mluví za vše. Nevím proč, ale opovrhuje mnou a nesnáší mě. To je ale oboustranné, takže není co řešit.
„Pojedu tam na Eleanor, protože tam má být zaparkovaná až do jejího letu.“ Poznamenám klidně a muž jen stiskne čelisti k sobě tak, že si říkám, jestli si už dávno nerozdrtil zuby. Nastoupí do taxíku a já jej následuji až na letiště, kde zajedu do jednoho hangáru. Tam už na mě čekali zaměstnanci a nějací zřízenci, kteří měli Eleanor převzít.
„Něco se jí stane, byť by to bylo jen malé škrábnutí, oskáčete si to.“ Řeknu zřízenci, který si ji ode mě bral. I přes můj roztomilí, téměř dívčí vzhled to vyznělo nebezpečně jak od nějakého mafiána. Taky jsem ten tón piloval pěkně dlouho. Zřízenec jen kývne a odejde, přičemž se několikrát ohlédne. Zamračím se na něj a on už v klidu a bez ohlédnutí zmizí.
Vydám se k terminálu, kde na mě čeká ten muž v obleku. Zničehonic se ta přiřítí malé tornádo, alias můj nejlepší přítel Juno.
„Co tu děláš?“ zeptám se poté, co rozdýchám šok.
„Tys chtěl odjet bez rozloučení! Ty jeden malej chobote!“ s tím mě obejme. „Bude se mi stýskat.“ Zašeptá.
„Jo to mě taky.“ Smutně se na něj usměji.
„Pozdravuj Eleanor.“
„Janě bude ráda.“ Jediný on ještě ví, co je zač.
Ještě si povídáme a smějeme se nad trapasy, které jsme teď vytáhli na světlo, když ohlásí můj let. Rozloučím se s ním ještě jednou a vydám se s tou spoustou lidí k letadlu. Všechny kontroly proběhly v klidu a tak během půl hodiny sedím na svém sedadle. Když si ke mně někdo přisedne, nevěnuji mu pozornost.
„Ale no tak lásko, ty mě ani nepozdravíš?“ ozve se od nově příchozího.
Pomalu se na něj otočím. Ne! Jen on ne!
„Co tu děláš?“ zavrčím nepřátelsky a on mě políbí.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak to vypadá velice slibně. Jsem s toho nadčená.
Jůůů
(Frux, 18. 4. 2013 12:19)
To bylo supeer :) Skvělý nápad. Určitě to bude nádhera.
Jak si jako představuješ ten konec? Jinak v pohodě? Honem si musím jít přečíst pokračování, jinak by mě asi kleklo. Zajímalo by mě kdo to je..
Jinak mi je líto Dorových rodičů:(
...
(L., 8. 3. 2013 22:23)No tohle, ten konec.. a my si teď můžeme jen domýšlet, kdo si k němu přisedl a co se mezi nimi stalo! Tohle není fér, víš?!
Kawaiiiiii ^^
(Widlicka, 8. 3. 2013 9:54)
Krásný začátek,
Anime Rideback taky znám, určitě jo někde na netu ještě najdeš. ;-)
juuuuu.......
(Miu, 8. 3. 2013 6:58)já si říkala kdy ji sem dáš :D (sněhurko) :DD no já už sem se ti k tomu vlastně vyjádřila :D nemůžu ti pořádně popsat svoje nadšení protože vim co bude dál a nechci to ostatním vyzradit :D ale jinak se těším na další dííl
:)
(Liliana, 7. 3. 2013 23:45)
Začína to zaujímavo a sľubne. Tá motorka je vážne niečo. Som zvedavá kto je ten koho Dor tak nerád vidí a podľa všetkého by ho najradšej zniesol zo sveta. Nemôžem sa dočkať pokračovania :)
Máš super nápady na poviedky :D
.....
(katka, 7. 3. 2013 11:02)skvělý příběh moc se mi líbí ale kdo je ten co ho tam nerad vidí , budu hrozně netrpělivá
Oooooo!
(Marký, 19. 1. 2015 18:52)