6. Stín
Alex
Ještě chvíli si povídám s pár známými lidmi a hraji si s dětmi, než uznám, že už je dost pozdě a je čas vyrazit domů. Vstanu, že už vyrazím zpět na hrad, ovšem tohle děti nevidí zrovna rády a tak se na mě pověsí. Musím jim slíbit, že zase brzy přijdu a budu si s nimi hrát. Mávnu ještě dospělým a vyrazím domů.
Dovnitř proklouznu stejně nepozorovaně, jako jsem přišel a hned zamířím k sobě do pokoje. Převlíknu se a vyrazím do kuchyně, kde mám v plánu se najíst, protože jsem zmeškal večeři. Jen co vejdu, zůstanu stát na místě jak přikovaný, protože to co uvidím, mě naprosto šokuje.
Kolem ploten se prohání ten úchyl Lois a spolu s kuchařkou se něčemu smějí. Fascinovaně si prohlížím toho Loise, který se tu přede mnou v kuchyni pohybuje, jako by tu byl odedávna. Nemůžu z něj spustit oči, protože je prostě okouzlující. Beze studu můžu prohlásit, že kdyby se takhle choval pořád, tak mile a usměvavě, možná bych si i dal říct. Ne! Proboha o čem to přemýšlím?!
„Ehrm…“ odkašlu si a oba dva se na mě otočí. Loisovi se v očích znovu objeví ten jeho sexuchtivej pohled a hned mě začne skenovat pohledem. Už zase je to ten starej úchylnej Lois, který nemyslí na nic jinýho, než na to, kde a koho přefiknout.
„Ale ale, kdopak se nám to uráčil přijít? No snad nechceš přece jen tu pusinku?“ zašklebí se na mě a kuchařka se začne dusit zadržovaným smíchem.
„Kdy jsem chtěl, prosim tě pusu?! Mám hlad! Takže jsem se přišel najíst, víš? Ale takovýmu neandrtálci to přece říkat nemusím, ne?“ sjedu ho pohledem a sednu si ke stolu. Kuchařka mi okamžitě dá na stůl přede mě plný talíř. Ani nevnímám co jím, protože jsem na něho pořád ještě naštvaný a raději ho sleduji, jestli neudělá něco neočekávaného. Ovšem on si jen sedne na stůl přede mě, ruce spojí pod bradou a dívá se na mě svým uhrančivým pohledem.
On je má červené! Uvědomím si po chvíli, když se mu zadívám do očí. Nehodlám uhnout dřív než on, ale nutkání mrkat přemohlo moji vůli a já bezděky mrkl, čímž jsem naši malou bitvu prohrál.
„No tak já jdu. Bylo to výborné Mirabell.“ Usměji se ještě na kuchařku a odcházím. Ještě než vyjdu z kuchyně, sežehnu Loise pohledem a doufám, že má velké popáleniny, neboť můj pohled by momentálně podpálil přinejmenším les. Jen se na mě ušklíbne úšklebkem, po kterém mi přejede mráz po zádech.
Rázným krokem se vydám do pokoje a po cestě minu Lheonida, který se tam vybavuje sám se sebou. Měli bychom ho už konečně zbavit toho prokletí. Pomyslím si a jen na něj kývnu. Jdu dál a nevšímám si ničeho, což byla chyba, neboť jsem se octl v té části hradu, ve které straší. Teda straší, ony se tu dějí divné věci, a když říkám divné, nemyslím tím, že tu pobíhají lidé v obrazech nebo tak něco, ale vážně divné. Vždy když tudy jdu, cítím v zádech mravenčení od toho, jak mě někdo propaluje pohledem a už hodněkrát jsem cítil takovou tíseň v břiše, že jsem raději rychle utekl.
Je to tu děsivé, neboť nikdo netuší, co zde pobývá. Do břicha se mi vkrádá zlá předtucha. Jestli okamžitě nevypadnu, kdoví, co se stane. Pocit nebezpečí neustále narůstá a já mám pocit, že se pozvracím. Rychle se dám do běhu a proběhnu to tak rychle, jak jen to dokážu. Když jsem za tou pomyslnou čárou, kam už ta „věc“ nemůže, hlasitě si oddechnu, opřu se o kolena a vydýchávám se.
Pocit v podbřišku je pryč a zůstalo po něm jen malé šimrání. Srdce se pomalu zklidňuje ze svého zběsilého tempa do normálu. S lehkým zděšením se podívám za sebe a mám pocit, jako by z toho místa vyzařovala temná aura. Raději se otočím a jdu pryč. Najednou za sebou ucítím pohyb. Rychle se otočím, ale nic ani nikoho nevidím. Děsí mě to. Mám pocit, jako by to volalo mé jméno. Potichu ho šeptalo a mě to začíná lízt na mozek. Pomalu začnu ustupovat, ale čím jsem dál, tím je to horší. Začnu se lehce třást a nemůžu z té temnoty odtrhnout oči. Něco tam je, to vím jistě.
Nejistě se otočím zpět k tomu zády, ale vzápětí se zase otočím, protože ten pocit, že tam někdo je, je až moc intenzivní. Je to až moc realistické. Už blázníš. Vzdychnu a zadívám se do té zlosti prosakující až ke mně. Mám pocit, jako by mě to vábilo k sobě a já nemohl neposlechnout. Pomalu jsem se rozešel zpět. Alarm v podbřišku se znovu rozezvučel a mě začalo být nevolno. Jen silou vůle jsem začal couvat a z pomalého ploužení jsem přešel v rychlou chůzi a následně běh, teda jestli se tomu tak dá říkat, když klopýtám pozadu. Když jsem dost daleko, mám pocit, že slyším zlostné zavytí.
Roztřeseně se vydám chodbou do pokoje. Tam už nikdy nevkročím. Tentokrát to bylo jiné. Tentokrát mě to nejenom pozorovalo. Doteď jsem to dokonce bral s humorem a cítil jsem se tak nějak…tak nějak…dobře? když mě pozoroval. Vymýšlel jsem si nejrůznější teorie kdo to je. Od toho, že je to nějaký krásný zemřelý kluk, který jen hledá lásku svého života, až po sexy zombie, který nikdy nenašel klid a musí svádět nevinné chlapce. Jak jsem byl naivní a pošetilý! Už nikdy! Nikdy tam nevlezu!
Zapadnu do pokoje a hodím sebou na postel, kde se nekontrolovatelně rozpláču. Nemůžu to zadržet a tak jen pláču a zatínám ruce do saténového prostěradla. Nedokážu ten šok rozdýchat. Ještě pořád mám pocit, jako by to bylo přímo za mnou a já tomu nemohl uniknout. Stále cítím jeho dlouhé stínové prsty zlosti na krku a zádech. Stále na to musím myslet a nedokážu se soustředit na nic jinýho. Po několika hodinách pláče a bezduchého zírání na strop vyčerpáním usnu.
Probudím se celej dezorientovanej a na malou chvíli si nic nevybavuji. Ovšem vzápětí si vzpomenu na vše. Trhnu sebou, ale hned se zase uklidním. včera jsem si to moc bral. ale když pomyslím na to co se tam, stalo, žaludek mi sevře neviditelná pěst.
Lois
Už sedím u snídaně, když se tam přiloudá Alex. Nevypadá zrovna nejlíp, ale nijak to nekomentuji. Už se těším, až zase uslyším nějakou historku o něm od toho jednookého chlapce. Sedne si naproti mně a na všechny u stolu se usměje, ovšem mě obdaří zamračeným pohledem jasně říkajícím, ať se o nic nepokouším. Jako bych to měl v plánu! No dobře, tak měl…podívám se na něj a spatřím kruhy pod očima, jakoby naspal jen pár hodin. V jeho očích vidím starosti, ale netuším proč.
„Kde ses včera toulal? Zmeškal si večeři.“ Napomene ho král, ale už se ani nesnaží o výchovný tón. Asi je to tu na denním pořádku.
„Vždyť víš. Byl jsem se podívat mezi lidi.“ Zářivě se na něj usměje a dá se s chutí do jídla, když se ozve můj otec.
„Co kdybyste si někam vyrazili? Třeba k jezeru nebo na vyjížďku? No není to skvělý nápad? My si tady budeme moct pořádně popovídat a vy se můžete sblížit.“ Jak vidím, Alexe na jídlo přešla chuť.
„V žádném případě!“
„Geniální!“ zvoláme zaráz a podíváme se na sebe. Pohledy se přetlačujeme a ani jeden z nás nechce ustoupit.
„Takže rozhodnuto. Pojedete a teď si jen vyberte kam.“ Zasáhne jeho otec a oba nás schladí pohledem.
„Pojedeme k jezeru a vykoupeme se.“ Zářivě se usměju a v hlavě už spřádám plán, jak ho svést. To bude ještě zajímavé.
„Nikdy! S tímhle úchylem nikam nejedu! A už vůbec ne k jezeru!“ zaječí Alex.
„Skvěle! Rýmuje se ti to zlatíčko.“ Usměji se na něj.
„Nejsem žádné zlatíčko a ani nebudu! A nikam nejedu!“ sjede mě.
„Ale jedeš. Zlatíčko.“ Na poslední slovo dám zvlášť důraz a kochám se na jeho rudnoucí obličej.
„Taky jsme byli tak mladí.“ Usměje se jeho otec.
„Ach ano. Jsou tak skvělí přátelé. Měli bychom jim najít nevěsty.“ Přidá se i můj.
„My nejsme přátelé!“ ozveme se unisono.
„A už vůbec nepomýšlejte na to, že bychom si našli nevěsty!“ znovu zakřičíme společně.
Naštvaně se na sebe podíváme a oba dva vydupeme z místnosti, každý jinou stranou. Ovšem v mém obličeji se nezračí vztek, nýbrž vítězoslavný úšklebek. Na ten výlet k jezeru se už moc těším…
Komentáře
Přehled komentářů
V tomto díle mě zaujala ta chodba a to že něco po alexovi šlo je to číl dál více zajímavé.
O_o
(Miu, 17. 3. 2013 19:29)booožííí málem sem se udusila (zjistila sem že večeřet při tvých povídkách je zdraví nebezpečno :D) mělla bys tam dát upozornění :D a těším se na další díl
..*
(Liia, 16. 3. 2013 23:08)Skvělý díl a už se nemůžu dočkat jak se to vyvine na tom výletu k jezeru - teda jestli vůbec nějaký bude a to doufám že jo! :P A neošidíš nás o něco.. :D a navíc se mi hrozně líbí jak se spolu ti dva hádají, bože ti jsou spolu dokonalí... :D
*o*
(Liliana, 16. 3. 2013 21:57)Čo ku všetkým čertom to prenasledovalo Alexa??!!! Bolo to tak reálne napísané, že mi behali zimomriavky po chrbte!! Alex mal jediné šťastie, že má také dobré inštinkty a vycítil, že to tam je. Lois je vychcaný hajzlík. Ten aby nevyužil príležitosť. No pobavilo ma ako odpovedali naraz Loisovmu otcovi. OSm zvedavá čo si Lois prichystal na Alexa. Neviem sa dočkať pokračovania :)
......
(katka, 16. 3. 2013 20:32)skvělý díl je to lepší a lepší takže doufám že brzy bude pokračování
Záhadné
(Momík, 12. 5. 2015 11:04)