Jdi na obsah Jdi na menu
 

5. Nepoznaný princ

2. 3. 2013

 Lois

 
Ráno vypadám jak zombie. Kruhy pod očima a trhaná chůze jen přispějí k tomu, aby se mi všichni vyhnuli jen co mě spatří. Takhle to se mnou je, když se pořádně nevyspím. Buď celou noc strávím s nějakým tím "vyvoleným" co se mnou směl spát a pak jsem v pohodě, ale pokud usnu a pak mě někdo po chvíli vzbudí, nezaberu až do rána a celej následující den se mnou není kloudná řeč.
 
Vpotácím se do jídelny, kde se ode mě Trenody vzdálí na druhou stranu místnosti. Doslova ze mě vyzařovala aura temna. Všichni tu už sedí u stolu a jen po mě hodí rozespalými pohledy. Jediná hyperaktivní existence u tohoto stolu se jmenuje Alex, a která si maže chleba marmeládou, obyčejnou snídaní poddaných a všem okolo stolu náruživě vysvětluje, co bude dneska dělat.
 
Jen co mě uvidí ztichne a zadívá se na mě nicneříkajícím pohledem. Po chvíli se zvedne, omluví se a odejde. Mohl se na mě aspoň usmát. Zamračím se a posadím se ke stolu. Naproti mě je nedojedený krajíc chleba. Když sním ten chleba, bude to nepřímý polibek?
 
Vzal jsem chleba a kousl si. Bylo na něm nejmíň tři centimetry marmelády a musím uznat, že to bylo sakra dobrý. Tak polibek proveden.
 
Dojím chleba a namažu si další. Je to lepší než jsem si myslel. Dám si další čtyři krajíce, než jsem úplně najedený a pak se vydám do pokoje, Kam mě musí zase vést Trenody. Je to potupné, nechat se vést holkou. Neříká se snad, že muži se lépe orientují? Jestli jo, tak v mém případě to momentálně neplatí.
 
V pokoji padnu na postel a přemýšlím, co bych dnes tak mohl dělat. Nakonec se rozhodnu, že se porozhlédnu po městě, jako obyčejný vesničan, protože jinak by se přede mnou bůhvíco snažili hrát.
Jo a taky by omdlévali mou krásou. Samolibě se usměji a znovu usnu s myšlenkami na to, jak se nořím do prince. Myslím, že budu mít pěkně divoký sny. Do toho města půjdu až se vyspím...
 
 
Alex
 
Vyjdu z místnosti, protože jsem absolutně nevěděl jak se chovat. Měl jsem být naštvaný za tu tatarku? Jo tak to pořád jsem, ale co to jeho mluvení ze spaní? Nedalo mi to spát a bylo mi ho líto. Co se mu asi stalo?
 
Dojdu do pokoje a převleču se do obyčejné haleny a úzkých kalhot. Vypadal jsem jen jako nějaký zámožnější měšťan a ne jako princ. Vlasy si svážu do kraťoulinkého culíku na temeni hlavy a přes oko si dám pásku. Vždycky jsem ji chtěl nosit, usměji se.
 
Svůj vzhled zkontroluji v zrcadle a pak tajnými chodbami vyjdu ze zámku, načež se vydám do města. Určitě někde potřebují pomoct a navíc jsem už dlouho neviděl babičku Chijo. Stýskalo se mi po ní, takže moje první zastávka je u ní.
 
Zaklepu a po chvíli uslyším pomalé šouravé kroky, sunoucí se ke dveřím. Když Babička Chijo otevře, vrhnu se jí do náruče.
 
"Copak copak mladý muži? Ne tak zhurta. Nejsem už žádná mladice." usměje se na mě.
 
"Stýskalo se mi po vás. A nejste přece tak stará ne?" obejmu ji.
 
"Cítím, že se ti něco stalo. Povyprávěj mi o tom. Třeba ti poradím." pozve mě dál a já s radostí v očích, že ji znovu vidím, doslova vtančím dovnitř. Sedl jsem si za stůl a počkal, až se babička došourá ke svému křeslu. Vím že je marné nabízet jí pomoc, neboť by to ihned odmítla. Nenávidí, když jí někdo s něčím musí pomáhat. Stejně jako já.
 
"Tak povídej přeháněj." povzbudí mě a dívá se na mě s jasným jiskrným pohledem. U tak staré paní bych odhadoval, že její oči budou zakalené a vyhaslé, ale babičiny oči jsou čisté a krásné jako té nejkrásnější pany.
Jen její zářivě zelené oči prozrazovaly, že byla kdysi velmi krásná. Teď jí však obličej pokývaly tisíce vrásek, které se přelévaly a křížily jedna přes druhou a ona poté vypadala, jako kůra staletého stromu. Byla to svraštělá, ovšem moc milá tvář.
 
Vždycky mi říkala, že jsem pro ni jako její vnuk, který umřel, když mu bylo tolik co mě. Také říkávala, že by už nepřežila, kdybych umřel dřív něž ona. I pro mě je jako babička, kterou jsem nikdy neměl. Proberu se ze zamyšlení a pohlédnu na ni.
 
Sedí skrčená ve svém velkém ušáku a dívá se na mě nedočkavě, jako malá školačka. Pokývá netrpělivě hlavou, když se pro nic nemám.
 
"No takže, k nám přijel král ze sousední země i se svým nafoukaným synem. Mimochodem moc krásným synem a..." převyprávěl jsem jí úplně všechno co se od jeho příjezdu událo a ona mě se zaujetím poslouchala.
 
"A jak se má Lheonid? Neviděla jsem ho už léta." zeptá se poté, co skončím své vyprávění.
 
"Normálně, jako vždycky. Prochází se obrazama a jen se na nás šklebí. A nudí se." vyjmenovávám na co si zrovna vzpomenu.
 
"Víš proč jeho duše byla zapečetěna do obrazu?" zeptá se mě. Jak to asi můžu vědět? Mě se nesvěřuje!
 
"Ne nevím." ale zajímá mě to. Už několikrát jsem se ho na to ptal, ale on mi odmítal odpovědět.
 
"Tak to máš blbý!" ukáže na mě a začne se smát.
 
"Zase ty vaše fóry." povzdechnu si. "Mě by to vážně zajímalo!" podívám se na ni štěněcím pohledem, ale s ní to ani nehne.
 
"Tenhle pohled si nech pro toho svého prince a neplýtvej ho na mě." nedá se.
 
"Prosíím.." nedám se. Prostě nedám!
 
"Až bude čas, dozvíš se to." odpálkuje mě. "A vůbec, proč lelkuješ tady a nepomáháš někde jinde? Už se po tobě ptali. Hlavně matky těch dětí se kterými si vždycky hraješ." pokračuje a tiše tak naznačuje, že mám odejít. Nemyslí to zle, protože ví, že někde potřebují více pomoci než ona.
 
"A s tím princem si nelam hlavu. Ono se to nějak vyvine." usměje se na mě a zabouchne dveře.
 
"Nelam si hlavu, nelam si hlavu...to se jí to řekne!!" mumlám si pro sebe a jdu do chudší čtvrtě města.
 
Celkově se tu cítím líp, než mezi těmi boháči, kteří si myslí bůhvíco, že žijí v takových přepychových domech. Je jen pár takových jako já, až na to že oni nejsou princové, ale jen bohatí měšťané. Nikdo kromě babičky Chijo neví, jaký mám původ.
 
Když projdu mezníkem mezi královskou čtvrí, tak se jmenuje ta boháčů a mlžnou čtvrtí, to je ta pro chudší, okamžitě se kolem mě udělá hlouček malých dětí. Jednu holčičku vezmu do náruče a spulu s mou novou malou družinou se vydám na náměstí.
 
Je to tam nádherné, není to jako u boháčů, kteří ho mají obestavěné velkými zdobenými baráky. Tu je stará kašna uprostřed ze které tryská křišťálově čistá voda, která má lečivé účinky a měšťané ji pravidelně pijí, aby předešli nemocem. Dodnes je záhadou jak je to možné.
 
Podél náměstí jsou různé domky, od velkých domů, které kdysi museli být zdejší pýchou, až po malé usedlosti a celé náměstí je vydlážděno kočičími hlavami, mezi kterými prorůstá mech či tráva. Na několika místech tu i rostou stromy a jsou tu malé hájky, ve kterých si děti hrají.
 
K jednomu se vydám jak procházím přes náměstí, přidávají se k nám další a další děti různého věku. Lidé na mě mávají a usmívají se. Dojdu do největšího hájku na náměstí a sednu si na mramorovou lavičku. Děti si posedají vedle mě a čekají co bude. Pořádně si je všechny prohlédnu. Jsou jakžtakž čisté, i když se tu najdou i výjimky. O to se postarám potom. Lišácky se na ně usměju.
 
"Chcete slyšet příběh? Vypráví se na zámku." sleduji jak jim zazáří očka a několik jich radostně vypísklo nebo zatleskalo.
 
"Takže začalo to takhle. Byl jednou jeden princ, jen tak mezi náma, myslím našeho prince, jo?" děti přikývli a čekali co bude dál. "No a ten princ si jednou jen tak seděl v pokoji, nevěděl co dělat, když k němu přiběhnul posel se zprávou, aby se ihned dostavil ke králi. No on samozřejmě šel a dokonce běžel, protože sluha vypadal, jako by měl snad král umřít." odmlčím se o rozhlédnu se. Děti mě se zaujetím poslouchají, i když to vlastně zatím ani není zajímavé. Usměji se a pokračuju
 
"Když vtrhl do královi pracovny, král si jen tak sedělna stole a něco si hooooodně bouřlivě "vyříkával" se svým sluhou." promiň že z tebe dělám takového úchyla tati. Pomyslím si. Oni to stejně nepochopí. "a tak se princ omluvil a šel do svého pokoje, kde ovšem našel tentokrát jeho matku s....ne to vám nebudu vyprávět." proč mě ksakru napadají takový věci? Jsou to jen děti.
 
"Proč nám to nechceš říct? My chceme vědět něco o princi!" urazí se malá blonďatá hlava uprostřed davu. Podle hlásku to zní jako Eleanor.
 
"Ale tohle není pro uši malých dětí. Řeknu vám jeden zážitek prince, když byl ještě malý jako vy ano?" přikývnou a očekávají co se bude dít dál.
 
"Když bylo princi tak jako vám, rozhodl se jít hledat elfy a draky. Přečetl hodně knih o těchhle stvořeních. Byl jimi posedlý a tak se rozhodl, že uteče." děti mi nadšeně visí na rtech a já s radostí shledávám, že se připojili i jiní lidé. Poslouchají nás dospělí i starci, či jen poutníci co tudy procházejí. Mám rád tohle pouliční vyprávění a zvlášť to zahřeje u srdce, když tím někomu prozářím jinak chmurný den.
 
"A dál?" ptá se znovu Eleanor
 
"Dál? No tak si tedy vše připravil. Stejně jako v pohádkách, si vzal uzlíček, do něho dal buchty a nůž. Na sobě měl jen tenkou tuniku a lehké boty. Potichu se tajnými chodbami vykradl ven" stejně jako teď " a prošel nikým neviděn městem. Jen co prošel bránou, rozeběhl se do lesa běžel, dokud mu síly stačily."
 
Vypadá to jen jako dětská povídačka, ale pravdy je na tom víc než se zdá.
 
"Potom se vydal pořád stejně dlouhým krokem co nejhlouběji do lesa. Víte kde žijí elfové a draci?" zeptám se jich, ale všichni jen zavrtí hlavami.
 
"No nevadí. Já vám to řeknu. Bydlí v tom nejhlubším lese, kam noha člověka nikdy nevstoupila a kde ještě stále jsou lesy plné kouzel a čar. Stromy tam mají barvy na jakékoliv si vzpomenete, veverky létají a jsou fialové a po lese se prohání vysoké lidem podobné stvoření s dlouhými hedvábnými vlasy a špičatýma ušima. Těm se říká elfové. Také nad hlavou vám létají barevní draci, někteří hodní, někteří zlí. Když nějaký zařve, otřese se zem a vše živé se schová. Ptáci co doteď zpívali jak diví zmlknou a čekají , co se bude dít.
I princ čekal. Dostal se totiž do té části lesa, do které, jak jsem už říkal, ještě stále nevkročila lidská noha. Do téhle chvíle byl čarovným lesem okouzlen a nadšen, ale když zaslechl řev, nevěděl co dělat.
Všude bylo najednou ticho a mrtvo. Nevěděl kam se schovat a měl pocit, že zamrzl na místě. Slyšel, jak obrovitá křídla rozrážejí vzduch a cítil, jak se otřásla země, když to monstrózní stvoření dosedlo na zem za ním.
Tolik ho chtěl vidět. Na vlastní oči chtěl vidět draka. Bojácně se otočil a pohlédl mu do očí, ale jen co to provedl, drak udělal........UUUUUUUÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁHRRRRRRRRRRR!!!!!!!!!!!!!! Zařvu a všechny děti leknutím nadskočí.
 
To mě rozesměje a myslím na to, jak jsem byl tehdy podělanej strachy. Dospělí kroutí pobaveně hlavou.
 
"No princ se lekl asi jako vy, ne-li víc, protože on byl proti té obludě sám uprostřed lesa, kde nikoho nezná a nejspíš mu nikdo nepomůže.
Drak ale jen stál a řval, jinak nic. Princ se osmělil a pohnul se, ale dřív něž mohl cokoliv udělat, obestřela ho tma. Jako že omdlel." vysvětluji nechápavým malým obličejíkům
 
"Vzbudil se, až když byla tma a slyšel, jak si někdo něco povídá vedle v místnosti. Potichu se přikradl ke dveřím a slyšel, jak si tam několik lidí povídalo. Mluvili o něm a co s ním udělají. Princ se lekl, že ho třeba unesli, nebo ho chtějí nechat popravit. Schoulil se u protější stěny a modlil se, což nikdy předtím nedělal, aby se mu nic nestalo.
 
Ovšem když se otevřely dveře, nestál v nich žádný hrůzostrašný chlap co by mu chtěl ublížit ale malý klučina, stejně starý jako on. Jmenoval se Neji a vzal ho za ruku. Vyvedl ho ven z toho domu, kde ho věznili a vyprávěl mu vše o svém světě.
Byl ve městě. V moc krásném městě. Okouzleně se na tu krásu díval a všichni na něho zvědavě koukali.
 
Takhle ho kluk prováděl všude, až došli na náměstí a tam zůstal překvapením stát. Bylo to tam nádherné. Vypadalo to tam , jako tady, u vás na náměstí. Jen stromy byl růžové a modré a po nebi létali fialové veverky. Bylo to tam nádherné. Byla tam i kašna ze které tryskala Živá voda.
 
Byla zdrojem prevence před nemocemi, stejně jako u vás." usměji se a rozhlédnu se po posluchačích. Zase je jich o trochu více. "když se princ dostatečně vynadíval, kluk ho zavedl zpět do domu, kde na něj čekala překrásná žena v zelenkavých lehkých šatech.
 
Přistoupila k němu, vzala jeho ruku do svých a přiložila si ji k hrudi. Něco mu pošeptala do ucha a kolem krku mu pověsila krásný tepaný přívěsek s bílým zářícím kamínkem uvnitř. Potom mu dvěma prsty šáhla na čelo a princ se už podruhé octnul v bezvědomí.
 
Princ se probral ve své posteli a myslel si, že to všechno byl jen sen. Ovšem přívěsek na krku ho ujišťoval, že nebyl." dokončím své vyprávění. I teď mám pod halenou bílý přívěsek.
 
"A co mu ta paní řekla?" zeptá se Eleanor, jako vždy zvědavá.
 
"To nevím. Ani sám princ si to nepamatuje." pokrčím rameny.
 
"A byl tam někdy ještě jednou?" zeptá se Luke, malý červenovlasý třeštidlo, který nikdy nemá dost.
 
"Nebyl. Nikdy už totiž to místo nenašel. Mnohokrát se vydal to místo hledat, ale nikdy už se mu neukázalo." povzdychnu si. Vážně bych je chtěl ještě někdy navštívit. Smutně se usměji.
 
"Třeba ještě není čas na to, aby ho našel. Třeba jednou nadejde čas, kdy ho znovu najde." Prohlásí vysoká dívka, Lukova starší sestra. Jmenuje se Luci a připadá mi jako filozof. Když s něčím vážným potřebuji poradit, vždy jdu buď za ní, nebo za babičkou Chijo, ale Luci oproti ní neví, kdo jsem.
 
"Třeba. Už v to může jen doufat." pousměji se a rozhlídnu se po okolostojících.
 
 
Lois
 
Stojím v tom hloučku lidí, kteří stejně jako já, zaujatě poslouchají příběh od jednookého chlapce, kolem kterého je posazeno spousta dětí. Vypráví o princovi.
 
Také jsem kdysi hledal elfíky. Pousměji se. Musím se na to prince poptat. Pořádně se zadívám na mladíka bělovlasého mladíka. Někoho mi připomíná, ale netuším koho. Nemá smysl nad tím nějak bádat.
 
"Prosím vás, bývá tu ten mladík často?" zeptám se muže vedle mě.
 
"Často? Občas. Vždy se tu objeví jen na chvíli a nikdy nevíme na jak dlouho, ale dřív sem chodil v tyhle hodiny téměř každý den. Teď tu nebyl skoro měsíc, takže nevím jak to bude." odpoví mi a odchází.
 
I já se vydám už zpět k zámku. Sem se vrátím. Snad se dozvím něco víc o princovi. Musím na něj získat nějakou páku, nebo se mi nikdy nepodvolí a tohle je ten nejlepší způsob. Ušklíbnu se.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Krása

(Momík, 12. 5. 2015 10:54)

Tenhle díl byl takový hezký oddechoví, strašně se mi líbi jak princ Alexandr chodí a vypráví příběhy co sám zažil ikdyž ostatní nevědí kdo to vůbec je :)

Kawaiiiiii ^^

(Widlicka, 8. 3. 2013 13:20)

Překrásný příběh, úplně jsem ho hltala <3
Doufám, že už brzy budeš mít čas napsat pokračování, máš opravdu talent :-)

,,,,,

(katka, 3. 3. 2013 8:45)

na další díl se moc těším , vítej zpátky

......

(heartles, 2. 3. 2013 23:32)

wow především sem velice ráda že píšeš a zveřejňuješ své povídky které jsou jak jinak nádherné !!!!!!!!!!!!!!!!!!

:)

(Lucka, 2. 3. 2013 22:22)

Teda, musím říct, že jsem dosavadní dílky zhltla jedním dechem. Opravdu moc pěkné. I když Lois je opradu pěkně nadržené prace :D I když asi to bude mít nějaký důvod. A pak tak záhada s elfi okolo Alexe. No nic, už se moc těším jak se dál příběh vyvine.