Lois
Kdo mohl tušit, že má takovou ránu? Ještě teď mě to bolí. Nejen, že mi téměř zlomil nos, ale ještě mě vážně málem vykastroval! Tak takhle přesnej kop do koulí jsem ještě neviděl. Bolelo to teda pěkně. Za tohle si ho podám. Dám mu zabrat ještě víc, než jsem měl v plánu. Z té postele nevstane ještě týden. Jen ho do té postele nejdřív nějak dostat. Pomyslím si pochmurně a snažím se vymyslet způsob, jak ho svést.
Proč prostě nemůže být jako ostatní? Proč nemůže být okouzlen mou dokonalou postavou, krásným obličejem a svůdným úsměvem? Zatím každý na koho jsem si ukázal mi podlehnul, tak proč ne on? Neví, o co přichází. Ušklíbnu se.
Mám pocit, že na něj myslím až nezdravě často. Chjooo...je to tak…deprimujicí…? To bude asi tou sexuální frustrací. Jo to bude ono. Kývnu spokojeně hlavou.
Přestanu tupě zírat na zeď pokrytou zlatem, aspoň tak vypadá. Jsem ospalý. Asi si půjdu lehnout. Jo, to je dobrý nápad. S myšlenkami na něj usnu.
Alex
Ten incident na chodbě mě totálně dostal. Když mě políbil, nejprve jsem nevěděl co dělat, ale když řekl to o té tatarce, zpanikařil jsem. Nebo dostal záchvat vzteku? No každopádně za to krátké setkání mi stihl nejmíň třikrát přivodit infarkt. Jestli mi tohle bude dělat dál, myslím, že nepřežiju ani dva dny.
Matně si vybavuji, že jsem ho kopl do rozkroku a pak mu možná zlomil nos. Ach ne! Já mu znesvětil jeho dokonalý obličej! Nikdy si neodpustím, jestli jsem mu ho vážně zlomil. Ale zaslouží si to! Neměl mě obtěžovat…
Jde zažalovat následníka trůnu za sexuální obtěžování? Chvíli nad tím dumám, ale na nic nepřijdu. Práva zrovna nestuduji.
I když v naší zemi je slovo krále absolutní, máme své vlastní soudy, které vedou soudci atd. Otec jen občas zkontroluje, zda nedělají nějaké moc velké voloviny, ale naštěstí tu ještě tak zkorumpované soudce nemáme a navíc by si to nejspíš stejně nedovolili, protože táta je v tomhle ohledu hódně přísný. Trest za to je na stejné úrovni, jako vražda.
Znovu si vybavím jeho narážky a zrudnu. Kruci! Je to jen nadržený, do sebe zahleděný debil, co si myslí, že dostane všechno, na co prstem ukáže. Tak proč o něm pořád přemýšlím? Proč? Nevím…Vím! Neustále o něm přemýšlím, protože mě štve. Založím si ruce a vážně pokyvuji hlavou.
Chtěl bych ho vidět jinak, než jako nadržený hovado. Rozejdu se k tajným dveřím. Je jedna hodina ráno a tak hádám, že už spí. Spíše doufám. Nechci, aby mě načapal, jak mu lezu do pokoje jako nějakej šmírák. Pak by si určitě dělal falešné naděje.
Vejdu do chodeb a jdu přímo k jeho pokoji. Mávnu na Lhenonida a za chvíli se octnu před jeho dveřmi. Zaposlouchám se do nočního ticha a slyším tiché oddechování. Díky bohu za můj sluch.
Oparně vejdu a v přítmí pokoje uvidím nejasný obrys jeho těla pod saténovou přikrývkou. Přijdu blíž a naprosto okouzlen téměř přestanu dýchat. Takhle nějak si představuji dokonalost samu. Spánkem uvolněný obličej a zlaté vlasy rozhozené po polštáři jako svatozář. Vypadá jako anděl. Ten nejkrásnější anděl pod sluncem.
Na rtech se mu zničehonic objeví lehký úsměv. Dostanu hroznou chuť ho políbit. Přiblížím svůj obličej k jeho tak blízko, že chybí jen pár centimetrů a políbili bychom se. Najednou sebou lehce trhne a já se vyděšeně odtáhnu a modlím se, aby se nevzbudil. Ovšem on jen něco začal mumlat ze spaní. Nakloním se blíž k němu, abych ho líp slyšel.
"….ani hrášek. Ne mrkvičku ne! Ani lžičku! Ne prosím ne! A kukuřičko tady se nesvlíkej! Vedle je kabinka!.." dá mi hodně práce, abych nevyprskl smíchy a tak kousek jeho monologu přeslechnu. Ale okamžitě zase začnu poslouchat, protože jsem zaslechl své jméno.
"..já to udělám….pro tebe všechno Alexi…ale teď bychom na to mohli konečně skočit ne?" otočí se na bok a já tam mezitím rudnu vzteky. On myslí jen na TO i ve spaní!!! On je vážně jen nadržený prase!
Otočím se a chci odejít, když mě zastaví jeho hlas.
"Prosím…neopouštěj mě. Nechci být zase sám…" Je v tom slyšet tolik smutku.
Otočím se, ale on jen zase mluví ze spaní. Kdo ho ale nemá opouštět?
"Alexi…prosím…" zaslechnu v hlase ještě větší zoufalství. Proboha on mluví o mě? Třeba je to jiný Alex.
Jak moc bych si přál slyšet víc, ale bojím se toho, co bych se mohl dozvědět. Raději rychle vyklidím pole a zapluji zpátky do chodeb. Zavřu za sebou dveře a nevšímám si toho, že jsem udělal takový hluk, že by to probudilo mrtvého.
Lois
Leknutím se probudím. Byla to rána jako z děla. Zrychleně dýchám a snažím se vzpomenout na sen, který se mi zdál. Vím, že byl o princovi, ale tentokrát nebyl v tom erotickém duchu. Tentokrát se do toho připletl i Sebastián.
Sebastián…povzdechnu si a po tvářích se mi začnou koulet slzy. Třesoucí se rukou si šáhnu si na tvář. Ne už nechci brečet. Není to hodné mého postavení. On by nechtěl, abych pro něj prolíval slzy…
Alex
Zamyšleně jdu chodbou a nevím co si myslet o těch zvláštních slovech. Proč bych ho měl opouštět? A proč nechce zůstat zase sám? Zase? Co se mu stalo?
„Co je Ali?“ ozve se napravo.
„Ále. Jen ten princ mě štve. V jednu chvíli se mě snaží dostat do postele a nejradši by mě ohnul hned tam na chodbě a v další mě ze spaní prosí, abych ho nenechával zase samotného…nevím co si o tom myslet.“ Povzdychnu si.
„Aha. Tak s tím ti asi moc nepomůžu." pokrčí rameny. "Chceš znát tajemství?" ozve se rádoby nezaujatým hlasem.
"Jasně že chci! Povídej!" vyjeknu nadšeně. Nestává se moc často, aby měl Lheonidas sdílnou náladu co se týče těchhle věcí.
" Byl jsi někdy v zakázané věži?“
„Jistě že byl. Dělat zakázané věci je můj koníček.“ Prohlásím hrdě.
„A viděl jsi obraz utíkající ženy, která měla v náručí dítě? Měla černé vlasy, jako uhel, a oděna byla v jednoduchých, ale přesto krásných bílých šatech. V pozadí byla hořící vesnice a bylo cítit, že se tam stalo něco hrozného. Když bys podrobněji prozkoumal pozadí, viděl bys, že se za ní ženou lidé s bodáky, dýkami, vidlemi a také s meči. Byla to hrozná událost…“ sklopí hlavu.
"Kdo to byl?" zeptám se zvědavě.
"Byla to elfka, ale jediná co přežila z celé vesnice... spolu s dítětem v náručí. Je to moje matka…“ podívá se na mě.
"Tvoje matka?!" nevěřím mu to.
"Ano, moje matka." zamračí se na mě hraně. „A tvůj předek. Byla nejsilnější ze všech, a proto ji chtěli zabít stejně, jako to udělali s celou vesnicí…a celou rasou…“ povzdychne si. Tohle je na mě moc. Tolik šoků mě jednou zabije.
"Ale to je nemožné." zašeptám a začnu si kousat ret. „Musím jít. Jsem unavený a je toho na mě moc..." Mávnu na něj a zahloubán do svých myšlenek se vydám do svého pokoje. Jeho volání za mnou ignoruji.
Lois
Zajímalo by mě, co to bylo za ránu, co mě probudila. Napadne mě, že to mohl být princ, co se na mě v noci přišel podívat. Na stále ještě mokré tváři od těch zrádných slz se mi objeví ironický úsměv. Už si tu namlouvám nemožný. Vážně jsem mimo…měl bych se vzpamatovat…
Zajímavé
(Momík, 12. 5. 2015 10:30)