Jdi na obsah Jdi na menu
 

3. Tajné chodby

2. 3. 2013

 Lois

 
Od večeře uběhly už téměř dvě hodiny a já stále nevstal z postele. Jen co jsme se dostal do pokoje, padl jsem naznak na toho baldachýnovýho obra. Nedokážu přestat myslet na prince. Na Alexandra. To jméno se mi rozpouští na jazyku jako to nejsladší cukrlátko. Chtěl bych ho. Chtěl bych ho ochutnat.
 
Vstanu a rozhodnu se prozkoumat tu tajnou chodbu, na kterou jsem úplně zapoměl. Rozejdu se k tajným dveřím, když si všimnu dalších dveřích. Nejsou tajné, ale špatně viditelné. Téměř splývají s tou tapetou na zdech.
 
Trochu pozměním své plány a vydám se k nim. Chodbu prozkoumám později. Jen co otevřu dveře, udeří mě do očí velká vana se stejnými trubkami jako má umyvadlo v pokoji. Vana je obrovská a je jako menší bazén. Bazén je u nás nejnovější "vynález", ale jak vidím, tady asi bude dávnou minulostí.
 
Vejdu dovnitř a spatřím ještě jedno umyvadlo, jen o trochu větší než to v pokoji. A taky je tam splachovací záchod. Ten máme taky. Aspoň v něčem nejsme pozadu.
 
Takže je to koupelna. Je celá obložená krémovými kachlemi a podlaha je z mramoru. Ještě jednou se rozhlédnu a všimnu si, že v přes celou protější stěnu se táhne skleněná zástěna. Vypadá to jako paraván, ale usazený ve zdi a je ze skla. Zase nějakej vynález?
 
Přijdu blíž a zkusím odsunout jednu stranu. Krásně zajede do sebe. Takže to jako paraván jen vypadá. Naskytne se mi pohled na bíle vykachlíkovaný malý prostor, kde je na jedné zdi hadice s divným zakončením, která je upevněna nějakým držákem ve zdi
 
Přejdu k tomu a všimnu si, že to tu má stejné páčky jako má umyvadlo. S obavou z dalšího opaření nebo umrznutí, opatrně zatáhnu za obě dvě tak, aby byly vyvážené.
 
Z hadice začne téct voda a ve chvíli mě zmáčí od hlavy k patě a mě napadne, co všechno by se tu dalo provádět. Jaké nehorázné hrátky bych tu mohl provozovat s princem. Přirazil bych ho k té stěně a zatímco by po nás stékali kapičky vody dělal bych s ním všechny ty "zakázané" věci..
 
No, tak těchhle vynálezů mám pro dnešek dost.
 
Vrátím se zpátky do pokoje a začnu se prohrabovat v komodě. Vytáhnu jedny volnější kalhoty z nějaké nové látky, myslím že se jí říká džínovina, nebo tak nějak, a obyčejnou černou košili.
 
Všechno to na sebe navlíknu a zkontroluju se v zrcadle. Jo. Jsem k sežrání. Svůdně se usměji. Ani ten úsměv jsem ještě nezapomněl. Jak dlouho jsem už nikoho neměl? Tak týden? Jo tak nějak. Kruci, to je pěkně dlouhá doba. Aspoň pro mě.
 
Zamračím se. Měl bych ho konečně dostat, abych dál netrpěl. Momentálně toužím jen a jen po něm a nikdo jiný by mě neuspokojil. Kruci! Proč?
 
Tak a teď je konečně čas na tajnou chodbu. S konečnou platností se vydám k tajným dveřím a po chvíli bádání zjišťuji, že dveře se otvírají, když se zmáčkne jeden růžový květ na obrázku vedle.
 
Zmáčknu ho a dveře se s tichým cvaknutím otevřou. Opatrně nakouknu dovnitř. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby na mě vybafnul přinejmenším drak.
 
Ovšem drak to není, ale zato fůra pavučin a tím pádem nejspíš i pavouků.
Fuj! Otřesu se při představě toho hnusnýho, vypasenýho pavouka, co si mě hodlá dát k večeři.
 
Pavouky vážně moc nemusím. Jednou jsem totiž narazil na jednoho, kterej byl větší jak moje pěst a od té doby mám chuť ječet i při pohledu na centimetrovýho pavoučka. Naštěstí mi to hrdost nedovolí a momentálně mi v tom brání zvědavost.
 
Vejdu a rozmýšlím se, jakým směrem se dát. Rozhodnu se vpravo a začnu se prodírat pavučinami. Po pár minutách dorazím na křižovatku, kde to už vypadá lépe. Je tu méně pavučin a taky je tu podlaha, která vykazuje známky používání. Jen stěny jsou stále celé šedé od té staletí staré vrstvy prachu. Dám se doleva a bezděky jedu rukou po zdi, na které tím pádem zůstávají čtyři čisté čáry.
 
Najednou ucítím nějaké nerovnosti v jinak celkem rovné a hladké stěně. Vrátím se prsty k tomu místu a dlaní setřu prach. Přede mnou se objeví text, psaný zvláštním písmem. Nejspíš nějaký cizí jazyk. Ale proč je to tady? V tajné a tmavé chodbě, kde nikdo nechodí, teda skoro nikdo.
 
Chvíli nad tím dumám, ale když na nic nepřijdu, vzdám to a vydám se dál.
Stále ještě vím, kudy se vrátit, což je podle mě malý zázrak, ovšem za chvíli se v té spleti chodeb ztratím. I když absolutně nemám páru kde to jsem a jdu dál. Na nic podezřelého už nenarazím, ale obávám se, že se už nedostanu zpět.
 
Najednou si uvědomím že jsem v chodbě, která je asi nejčistší kterou jsem doposud šel. Pohled mi padne na dveře, které jsou úplně čité a není na nich ani prach, ani pavučiny. Začal jsem prohmatávat stěnu a snažil se najít způsob, jak je otevřít.
 
"To bych být tebou nedělal." ozve se mi temně za zády. Kdy se tu objevil?
 
"A proč? Smím-li se zeptat?" tázavě se na něj otočím. Tváří se jako bůh pomsty. Co jsem mu udělal?
 
"Jestli nechceš přijít o svý nádobíčko, tak bych ti radil zmizet." upře na mě své fialové oči. Takovou barvu jsem ještě neviděl. Vypadá, jako by zářila.
 
"A jak to chceš provést?" zeptám se ho s úšklebkem a on vzápětí vytáhne zpoza zad velkej sekáček. To měl v plánu mě tu zavraždit nebo co? Zděsím se. Ale je snad ještě víc k sežrání. Mám příšernou chuť ho hned teď přefiknout.
 
Třemi kroky se dostanu až k němu. Nečekal to a jen stojí a není schopný nic udělat. To jsem ho tak překvapil? Vyrazím mu nůž z ruky a ten zařinčí o podlahu o několik metrů dál. Jeho chladný pohled vystřídala nejistota.
 
"Vážně bys to udělal?" zeptám se škádlivě a lehce se mu otřu rty o jeho rozkošná ústa. Ty ústa mě přinutila myslet na včechny ty věci, které by mohla dělat.
 
Znovu mě to vzrušilo a já pocítil ještě větší touhu tohle šukézní stvoření přehnout a udělat mu to tady a teď.
On jen stojí a šokovaně na mě valí své fialkové oči.
 
"T-tys mě políbil?" ptá se vykolejeně a šáhne si na rty. Co je z toho tak paf? Vždyť se to ani nedalo považovat za pusu.
 
Proboha proč je tak roztomilí? Teď se můj kámoš hlásí o slovo ještě halasněji. Roztomilí bývají nejcitlivější. Aspoň z mých zkušeností. Rozhodnu se něco zkusit. Chytnu ho za pas tak, aby mi nemohl zdrhnout a aby mě zároveň neměl jak vykastrovat nebo mi přivodit doživotní trauma. Rty se přiblížím až k jeho uchu.
 
"Máš rád tatarku?" zašeptám a laškovně mu skousnu ušní lalůček.
 
"J-jo?" odpoví nejistě. Neví co má čekat a ani to nemohl čekat. Prohnaně se usměji.
 
"A v prdeli nebo na talíři?" dokončím otázku.
 
Chíli jen stojí a snaží se pochopit pointu otázky. Jen co mu dojde můj dvojsmysl, začne sebou pořádně mlít.
 
"Ty prasáku! Kdo si myslíš že jsi?!!!" ječí na mě a je stále težší ho udržet.
 
Vzpurní jedinci bývají nejvášnivější. Šíleně se usměji...
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Opět pobavilo

(Momík, 12. 5. 2015 10:20)

Ta tento díl mě velice rozesmál tou otázkou málem jsem se utopila v čaji jak mě to rozesmálo.

... ! XD !

(Darky, 17. 3. 2013 18:41)

No tak to na konci úplně zabil XD málem jsem si cvrnkla, když jsem tu otázku dočetla XDDDD