Lois
Takže večeře. Skvěle. Mám hlad, že bych snědl celýho slona. Pomalu dojdu ke dveřím a otevřu je. Za nimi už podupává značně nervózní Trenody.
"Co se stalo?" Ptám se se zvednutým obočím.
Vážně vypadá dost nervózně. Propálí mě zabijáckým pohledem. "Alex, tedy mladý pan princ, se ještě nevrátil a pan Král je dosti na nervy" vysvětlí a hlas jí přitom přeskakuje.
"Hmnn…ztrácí se takhle často?" zajímá mě.
Úplně ignoruje moji otázku a vydá se chodbou pryč. Mám co dělat abych jí stačil.
"Tak ztrácí se takhle často?" dožaduji se odpovědi.
" Kdo, Alex? Teda princ? Jo a hlavně když mu něco není po chuti. Což je docela často" ušklíbne se.
No hurá! Vypadá to, že to není jen malá ušlápnutá puťka. Ale co má s princem? Proč mu říká Alex? Jsou snad milenci?
" Proč vlastně princi říkáš Alex?" ptám s nakonec.
"Nó…jak to jen říct… My se známe od dětství a jsme jako sourozenci. I král mě má více méně v oblibě." Pokrčí nezaujatě rameny.
Aha tak v tomhle to je. Vede mě tím bludištěm někam hlouběji do hradu. Jak se tady vyzná? Je to horší než u nás! A to už je co říct. Zakroutím hlavou a znovu se snažím zapamatovat si cestu. A znovu nadarmo.
Vážně, vždyť jsme museli projít desítky křižovatek! Nechápu jak je to možný. Zrovna jdeme chodbou lemovanou obrazy vážně se tvářících mužů. Dle mého názoru jsou spíš směšní. V těch svých nařasených oblecích a rádoby majestátními výrazy na tvářích. Mám pocit, že mě sledují.
Jak postupujeme chodbou, oblečení i výrazy se mění. Na některých plátnech se i usmívají! Najednou uvidím TEN obraz. Předposlední obraz. Zastavím se a uhranutě zírám na tu neuvěřitelnou malbu. Proč tu mají vyvěšeno něco takového?
Je na něm vyobrazen mladý muž s dlouhými bělostnými vlasy a zelenýma, kočičíma očima zasazenýma v krásné, jemně řezané tváři. Rty vypadají jako ze sametu. Hlavu mu objímá blyštivá tenká stříbrná čelenka, která vypadá jako spletená z listí a uprostřed čela je zavěšený malý modrý drahokam. Vysoká štíhlá postava a přes rameno pověšený luk. Na zádech má toulec šípů s barevným opeřením. V pozadí je kouzelný les. Line se z něj zelenkavá mlha a vypadá to, jako by se z hlouby lesa svítilo. Je v něm dokonce vidět siluety neidentifikovatelných postav a tvorů. Asi měl někdo hoodně bujnou fantazii, ušklíbnu se. Z vlasů mu trčí špičky uší. Špičky špičatých uší, uvědomím si. Takhle nějak musí vypadat elfové. Kdyby ovšem existovali, že. Pomyslím si ironicky.
Jako malý jsem miloval povídky o elfech a jiných kouzelných bytostech. Povídalo se, že tu pobývali mnoho let před námi. Miloval jsem je. Vždycky jsem je v našich lesích hledal. Ovšem teď už vím, že to byly jen nesmysly.
Povzdychnu si. Je jasné, že obraz je velmi starý. Zlatý oprýskaný rám to jen dokazuje. I na plátně jde poznat, že už malba něco zažila. Barvy jsou už téměř vybledlé, i když si stále zachovávají svou krásu. Když to vezmu kolem a kolem, vypadá, že je starý několik staletí. Ale tak dlouho by snad nevydržel ne? Nebo snad ano? Pochybuji.
Mezi těmi novotami vypadá dost nepatřičně, ale zároveň vzbuzuje největší obdiv. Kdybych ho měl zařadit podle stáří, byly by někde na začátku chodby, mezi prvními králi. Nechápu to. Proč je tady? Další věc, co se tu musí prozkoumat.
"Panebože on mrknul!" zařvu. On vážně mrknul! A teď se usmál!
Začnu couvat. Ne to není možné! Zatřepu hlavou a protřu si oči. Znovu se podívám na obraz. Vše je v pořádku. Jen se mi to zdálo. Ano. Tak je to. Měl jsem jen halucinace. Ale bylo to tak živé! Úplně vidím, jak mrká.
Pryč. Musím pryč! Otočim se na Trenody, která se na mě pobaveně šklebí.
"Tak on mrká a usmívá se jo?" protáhne.
Vážně začíná být drzá.
"Ale, ale, copak Loisi? Snad už nemáte halucinace?" posmívá se mi dál a v očích jí hoří šibaské ohníčky. Na rtech má však tajemný úsměv.
Něco tají. To vím jistě. Ale co? Tenhle hrad je plný tajemství. Těším se, až ho prozkoumám. Raději rychle vyrazím směrem, kam jsme měli namířeno. Nehodlám riskovat další vidiny.
"Jdete blbě! Máme jít vpravo ne vlevo." Ozve se Trenody, když jsem na další křižovatce zabočil doleva.
"A co má být? Tady aby se čert vyznal!" zavrčím si pro sebe.
"Ani ten čert se tu nevyzná" usměje se.
"Ale vyzná! Vždyť to vidím na vlastní oči, ne?" nenechám se. Tím Trenody rozesměji. Mám ji rád čím dál víc. Usměji se, "Tak kam tedy?"
"Tudy. Už je to jen kousek" mávne na mě a vydá se opačným směrem, než jsem měl v plánu jít já.
"A ne abyste tu chodil na vlastní pěst jo? Mohl byste se ztratit a než by vás někdo našel, mohl byste tam zešílet" prohodí ještě směrem ke mně pohřebním hlasem. Opravdu povzbuzující.
"Já se neztratím." Prohlásím sebevědomě, i když se v duchu zařeknu, že už nikdy nevylezu z mého nového pokoje.
Za chvíli vážně dojdeme do cíle, tudíž do jídelny, a už z dálky slyšíme otcův smích, k němuž se vzápětí připojí smích zdejšího krále. Vypadá to, že otec krále rozptýlil.
Smetu si neviditelné smítko z ramene, usměji se na Trenody a vejdu do místnosti.
"No konečně si tu! Už jsme si mysleli, že nedorazíš stejně jako princ Alexandr" zahaleká otec. Usměji se na něj a pokloním se králi a jeho ženě.
"prosimtě neklaň se. Si syn mého nejlepšího přítele. Nehodí se to" pokárá mě král a já se usměji. Nejsou zas tak hrozní jak jsme si představoval.
Jako malý jsem tu vždycky dělal bordel a proto mi nadával jak můj otec, tak zdejší král a já tak přijal názor, že je to nehoráznej tyran a bezcita. Ale byl jsem tehdy ještě dítě. Můj názor na věc byl značně zkreslen vztekem. Usměji se nad vzpomínkami.
"Proč se takhle usmíváš Loisi?" podívá se na mě pátravě otec. Asi má podezření, že už jsem si tu vybral nějakou oběť abych se nenudil.
"Neboj se, nic neplánuji. Jen vzpomínám." vysvětlím a sednu si ke stolu naproti nim. Jak jsem si všimnul, neplatí tu žádný zasedací pořádek. Sedí se tu, jak se vám zachce.
Král s otcem pokračují v rozhovoru, zatímco královna je pobaveně sleduje. Také začnu poslouchat jejich rozhovor. Co asi říkají tak vtipného? Zrovna znovu vybuchly v smích.
"…a pamatuješ, jak jsme si řekly, že budeme žít jako normální lidé?" ptá se zrovna král.
"Jak by ne! Nevydrželi jsme to ani tři dny!" rozesměje se otec.
"No nevím, kdo hned první noc skuhral, že nemůže spát a má hlad a zlomil si nehet a proto potřebuje manikúru a pedikúru a nevím co ještě…" poznamená na otcův účet král a tentokrát se rozesměje on a otec se nafoukne.
"Abys nám neuletěl tati." sladce se na něj usměji. Jen si odfrkne a pak se začne smát.
"Jo to Alex je u poddaných pečenej vařenej." Povzdychne si král. Okamžitě zbystřím sluch. Je řeč o princovi?
"Tak pečenej vařenej jo? A co tam dělá?" je zvědavý otec. Taky by mě to zajímalo.
"Pomáhá a jen tak lelkuje. Potom přijde a celý nadšený vypráví jak se žije u normálních lidí. Je považovaný za potomka Lheonida." Ušklíbne se král. "Ne že bych měl něco proti tomu, ale když kvůli tomu vynechává večírky a jiné důležité události a navíc chodí jak vandrák, jen těžko si získá přízeň šlechticů…"obhajuje se král.
"Nech ho. Je ještě mladý" rozesměje se otec. "A navíc je dobře že se o poddané takhle zajímá ne? Aspoň bude dobrý král" uklidňuje ho otec.
"Je mu sedmnáct! Ale možná máš pravdu. Takhle jsem o tom ještě nepřemýšlel." Pousměje se král a zase se společně vrátí ke vzpomínání na "staré dobré časy".
Mě v hlavě neustále šrotuje, jak se snažím představit si prince. U nás v království se o něm šušká, že je to taková královská děvka. No uvidíme. Upřímně si nemyslím, že ten kluk, kterého jsem znal před čtyřmi roky, by se mohl stát královskou děvkou. Ale lidi se mění…ne! Nevěřím, že by se ten malej roztomilej klučík stal děvkou.
"No , myslím, že nemá cenu dále čekat na Alexe. Začneme jíst ne?" navrhne král a my jen přikyvujeme.
Král tleskne a do místnosti začnou chodit sloužící s podnosy plnými jídla. Některé jsem v životě neviděl. Do té doby než jsem uviděl všechny ty dobroty jsem si ani neuvědomil, jaký mám hlad. Téměř jsem začal slintat, když na stůl přinesli pečené sele.
Jen co se za sluhy zavřely dveře, rozletěli se znovu s takovou silou, až práskly o zeď. Dovnitř vstoupil bělovlasý mladík s podnosem na ruce. Pevným krokem vkráčel do místnosti.
"Co to-" začal král, ale mladík ho přerušil.
"Omlouvám se za zdržení, ale tohle se muselo nasbírat až v hlouby lesa. Je to nová specialita. Podává se to v daleké zemi a je to ta největší pochoutka. Říká se tomu flambovaní červy a jí se to s tímhle rýžovým chlebem. Opravdu se to považuje za velkou pochoutku a ani tamější vládce jí nepohrdne." Pronese obřadně a postaví mísu doprostřed stolu.
"Co to má ksakru znamenat?!" začne rudnout král.
"Ale ale pane králi. Ne abyste nám tu vybuchnul. Nebylo by to nejlepší před návštěvou sousedního království že?" provokuje kluk. Je přímo k nakousnutí.
"Co si myslíš, že děláš?!" zvyšuje hlas král.
"Jen jsem chtěl hosty pohostit novou specialitou." Odpoví nevinně.
"A proč sis ksakru vybral červy?!"
"Proč? Asi proto, že to vypadá nejnechutněji, ale nejlíp to chutná." Usměje se na krále. Vážně je k sežrání. Tak nádhernou tvář jsem ještě neviděl. Myslím, že jsem našel toho, koho jsem hledal. S tím se nudit určitě nebudu. Ale někoho mi připomíná…ten obraz! Ano! Je podobný tomu muži na obrazu!
"Ty…!!" začne král aole kluk ho znovu přeruší.
"Teď bez vašeho svolení bych rád opustil místnost a nechal vás v klidu vychutnat tuto úžasnou pochoutku." S tím se vydal ke dveřím.
"Vrať se! Okamžitě se vrať!" přikazuje mu král, ale s mladík se ani neotočí a jen za sebou práskne dveřmi. Stejně dramaticky odešel jako přišel.
"OKAMŽITĚ SE VRAŤ ALEXANDŘE!!!" zařve král do zavřených dveří.
"To mě ani nenapadne" ozve se přidušeně zpoza dveří a následuje smích.
Alexandr. Hezké jméno. Počkat, ALEXANDŘE?! To byl princ?!
Zabavné
(Momík, 12. 5. 2015 10:12)