Jdi na obsah Jdi na menu
 

15. druhá část cesty

24. 2. 2015

Po téhle eskapádě s léty elfů jsem nějakou chvíli zaraženě zticha a přemýšlím nad tím, jak by byli lidé bezmocní, kdyby měli válčit s elfy. Natož s draky. To nesmím dovolit. Nesmíme započít válku s tak mocnými rasami. U nás nejsou žádní kouzelníci, mágové ani zaklínači. Není to to stejné? nevím… je toho tolik! Tolik věcí které jsem vždycky chtěl vědět a když je konečně poznávám, mám pocit, že mi vygumují mozek a přidávají léta.

„Tvůj král zažil krále draků?“ zeptám se a zvědavostí mu propaluji díru do zad.

„Nezažil jako král, dostal se k moci přesně ve chvíli, kdy Král Draků zmizel,“ otočí se na mě Nigelien.

„Takže ho ale zažil, ne?“ udiveně se na něj podívám. Nezačal přece žít ve chvíli, kdy se dostal na trůn. Musel být u dvora už předtím a nejspíš je synem předešlého krále!

„Ano, to zažil...“ odmlčel se elf a když už to vypadalo, že nebude pokračovat, nadechl se a spustil. „Nerad o tom mluví, ale povídá se, že si prý rozuměli jako nikdo… myslím náš král a Král draků… ale myslím, že jediné co, tak s ním měl král milostný poměr. Byl to… trošku záletník… za tohle mě zabije, až mu to Sionigles ukáže,“ zašeptá pro sebe a dál mlčí. Takže král byl záletník, jo? To není moc hezká reputace, pomyslím si trošku zlomyslně.

„Náš král je věrný své ženě a nikdy by ji nepodvedl! Bylo to v jeho mládí, každý dělá v mládí chyby!“ hájí ho Nigelien, ale u mě stejně zůstane za záletníka, ušklíbnu se. „Hej!“ ohradí se dotčeně, že jeho obhajování královy cti nevyšlo.

„Smůla Nigeliene,“ vypláznu na něj jazyk a rozesměji se jeho nadurděnému výrazu.

***

„Už tam budeme?“ zaskuhrám směrem k Nigelienovi. Bolí mě celé tělo.

„Ještě nějakých devět hodin cesty,“ usměje se na mě povzbudivým úsměvem.

„Devět?!“ zaječím a zděšením se chytnu za vlasy.

„Jen devět, bereme to nakonec tou delší cestou, protože na té, kterou jsme měli jet jsou nějaké nepokoje a mohlo by nás to zdržet ještě víc než tahle malá zajížďka.

„Ale i tak! Devět hodin? Devět hodin nevydržím!“ zaskučím.

„Ale vydržíš, ani ti nepřijde, že je to tak dlouho,“ uklidňuje mě, ale nedaří se mu to. „Podívej se kolem sebe,“ rozmáchne se. Podívám se, ale nic nevidím.

„A co mám vidět?“ zeptám se nevrle.

„Stačí se doopravdy dívat a uvidíš tu magii, před chvílí jsme vjeli do magické části lesa, zlatíčko,“ provokativně na mě mrkne a pošle mi vzdušnou pusu.

„Vážně?!“ nadchnu se a ani se neobtěžuji urazit, stejně by mi to teď dlouho nevydrželo. Nadšeně se rozhlížím, ale stejně nic nevidím. Stejně tak, jak rychle nadšení přišlo, tak rychle i opadlo a mě se vrátila nevrlá nálada.

„Musíš se jen umět dívat Alexandře,“ poučí mě elf 'všechno vím, všechno znám'.

„No dovol, takhle se nechovám!“ hraně se urazí a tím mě trošku obměkčí.

„A jak se mám tedy dívat?“ zeptám se po chvíli mlčení, když už to nevydržím.

„Dovol mysli naprosto uvěřit, že existuje něco nadpřirozeného. I když jsi doteď věřil, stále ti podvědomí říká, že to není pravda. Musíš přesvědčit podvědomí a fantazie se stane skutečností. Támhle v těch květech se rodí v noci nové víly a v těchhle kuličkách na listech zase bydlí Duběnky, krásné víly patřící tomuto stromu. Ve vánku uslyšíš ukolébavku nymf a faunů, tančících každou noc, tamhle ve stéblech trávy vidíš malé dráčky, kteří nikdy kvůli dávnému hříchu nevyrostli více, než jen pár desítek centimetrů a tamhle, v tom mraku, se právě schoval azurově modrý drak, hledající svoji ztracenou lásku. Vidíš to? Protože kouzelné bytosti tě vidí a sledují, Alexi, sledují každý tvůj krok, každé zlomení větvičky je odměněno zuřivým a plačtivým pohledem a výhružně zvednutou pěstičkou některé z lesních víl a každé neopatrné šlápnutí může znamenat konec nějakého stvoření, které se ti připletlo pod nohy. Musíš jen nechat uvěřit celé tvé vědomí a v každém zašustění stromu uslyšíš zpěv elfů i víl a v každém pohybu zeleně uvidíš pohyb neviditelných tajemnonosičů… stačí přesvědčit podvědomí, Alexi, jen tohle. Vidíš támhle tu zvláštně zkroucenou větev? To je ruka stromového muže, jen nechce, abychom ho poznali, ale když víš, na co se máš dívat, není těžké ho najít, neboť větve přece nerostou přirozeně takhle. A tamhle ta květina, vidíš, jak z ní vylétá motýl? Byl u sví milé na návštěvě,“ ukazuje Nigelien a já nejprve nechápavě, později fascinovaně a nadšeně hledím na všechny ty zázraky, které se dějí kolem mě. Jsou tak normální a přesto neskutečné, až je to k neuvěření.

„Tohle je… neuvěřitelné!“ zvolám a vyděsím tím vílu vznášející se kolem mě. „Je to nádhera! Nikdy bych si nepomyslel, že tohle někdy zažiji!“ s jiskřičkami v očích se usměji na Nigeliena a natáhnu ruku před sebe, aby mi na ni mohla přistát krásná modrá panenka. Se zardělími tvářemi se na mě uculí svým malým úsměvem a když jí úsměv oplatím, rozrušeně odletí pryč. Fascinovaně za ní hledím a usmívám se jako idiot. Tohle je jako splněný sen. Teď už chybí jen ten drak. „A hejkalové jsou tu taky?“ zeptám se a horlivě sleduji, co mi Nigelien odpoví.

„Ti hlídají v noci, neboj,“ zasměje se.

„Měl bych se bát?“ zeptám se upřímně překvapeně. „Vlastně o nich nic nevím...“ přiznám zamyšleně. „CO jsou zač?“ vyčkávavě pohledem skenuji ústa elfa, který se mi nepokrytě směje, ale momentálně nemám náladu na to, abych se na něj urazil. Objevuji něco nového a úžasného!

„V noci by ses jich měl bát, pokud ničíš les. Jsou to strážci lesa a hlídají a chrání každý les na světě, nejen ty magické. Stejně tak i magické bytosti jsou všude, jen jsou velmi rafinovaně schované a nedávají najevo svoji přítomnost tak okatě a bezostyšně jako v jejich domovině, to jest tu, v magickém lese, středu největšího lesa země!“ vykřikne pyšně a láskyplně se rozhlédne kolem sebe, jakoby se po dlouhé době dostal zase domů.

Fascinovaně na něj hledím a absolutně jsem zapomněl na to, kam a proč jedeme, jediné, co mě momentálně zajímá je moje okolí a to, jak je vše nádherné a tak nabíjející, až mám pocit, že se rozbrečím. Už dlouho jsem nezažil tak energii dodávající pocit štěstí, jako teď. Je to jako vrátit se po dlouhé době něčemu, co jste tak rádi dělali a najednou to můžete dělat znovu a naplňuje vás to ještě více než předtím. Z očí se mi spustí slzy absolutního štěstí. Jak dlouho jsem tohle necítil?

Miluji tenhle pocit harmonie a všudypřítomného štěstí. Vyzařuje z každé bytosti, která se tu prohání po vzdušných vírech a listech stromů zářících zelení jako nikde jinde. Nedivím se, že to tu Nigelien tak miluje. Nebráním slzám, aby si našli cestu přes mé tváře a štěstím se rozesměji, chvíli jen tak zůstanu, s rozpřaženýma rukama a zakloněnou hlavou, užívající si chvíli, kdy mám pod sebou silní zvíře, kolem sebe atmosféru plnou harmonie a štěstí a naplňuje mě to takovým klidem a energií, že bych tak zůstal napořád. Jen si tuhle chvíli ukrást sám pro sebe a navždy ji v sobě uzamknout na horší časy, když budu potřebovat povzbudit, nebo znovu začít věřit v dobré konce. Uzamknout ji do sebe a nikdy ji už nepustit ven… „Tohle je to nejkrásnější, co jsem kdy cítil, Nigeliene,“ povzdychnu si a se štěstím přiopilým úsměvem se na něj zadívám a mávnu oběma rukama kolem sebe.

„Já vím, je to tu nádherní a tak… nabíjející! Proto to tu miluji,“ jemně se pousměje.

„Plně tě chápu… tady bych dokázal žít navždy,“ vážně se na něj podívám.

„A tohle místo lehne popelem, jestli nepůjdeme za dračím králem,“ řekne temně Nigelien.

„To nedovolím,“ zavrčím a začíná mnou proudit síla, o které jsem ani nevěděl, že ji mám. Mám pocit jako bych byl schopný porazit celou armádu draků jediným pohledem plným nenávisti. Budu tohle místo, i celý můj svět bránit do posledního dechu, i kdybych měl krále poslat na dalších pětset let na odpočinek. Nikomu nedovolím, aby tohle místo zničil! Nikomu!

„To mě těší, Alexi,“ usměje se na mě.

„Jedeme?“ zeptám se a pobídnu Igris k pohybu.

„Nějaký nedočkavý, ne?“ zasměje se Nigelien, ale mě do smíchu není.

„Kolik máme času na to, dostat se ke králi draků?“ otočím se na něj, neboť jsem ho předjel. Věřím, že Igris bude znát cestu.

„Nevím, král ti to řekne,“ pokrčí bezradně rameny a omluvně se na mě usměje.

„Dobře… a za jak dlouho už tam budeme?“ zajímá mě dál.

„Už zase?“ povzdychne si hraně Nigelien a já se rozesměji. Určitě to nebude tak horké, jak to vypadalo. „Budeme tam přibližně za čtyři hodiny,“ s úsměvem mi nakonec odpoví.

Cesta nám ubíhala rychle, rozhlížel jsem se kolem sebe a hledal všechny možné kouzelné bytosti a Nigelien si ze mě dělal srandu, že jsem jak malé dítě. Ale kdo by se mi divil, že? Po asi třech hodinách jsme narazili na spálený strom.

„Co to je?“ opatrně přijedu blíž.

„To je… ne.. ne ne ne! To nemůže být pravda!“ zběsile kroutí hlavou Nigelien.

„Co se děje? Co se stalo Nigeliene?!“ snažím se z něj dostat, ale jediné čeho docílím je to, že se Nigelien tryskem rozběhne mezi stromy. Je blázen?! Igris se rozeběhne za ním. Po cestě míjíme další ohořelé stromy, které vypadají, jakoby z nich někdo vysál všechnu energii. Co to je za hroznou věc? Čím jsme dál, tím více stromů je nakažených a i okolí vypadá mrtvěji a mrtvěji.

„To se nemohlo stát, prostě nemohlo!“ zaječí Nigelien a nechává svou klisnu běhat kolem k kruzích. Nechápavě ho sleduji a když se zastaví a s vytřeštěnýma očima se zahledí nad sebe do korun stromů, zvednu taky hlavu a jen tak tak zadržím výkřik, deroucí se mi z úst...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Momík

(Momík, 12. 5. 2015 17:00)

Myslela jsem že to bude další díl ve kterém se zase budou pošťuchovat asi jsem se zmílila.

Please please please...

(Nightmare, 2. 3. 2015 20:43)

Oh! Další díl! Prosím prosím prosím prosím prosím! To mi nemůžeš udělat, já ho potřebuju! ;D. Skvělý.

Re: Please please please...

(Yukiko, 2. 3. 2015 20:49)

Další díl bude buď zítra, nebo za další dva dny :D Jsem ráda, že se líbí^^

Re: Re: Please please please...

(Nightmare, 5. 3. 2015 21:53)

Já budu plakat. Nebo dostanu absťák. Já tu čekám na další díl a ono pořád nic. Až z toho zešílím, máš mne na svědomí! :D

!

(Miu, 26. 2. 2015 13:06)

OKAMŽITĚ! DALŠÍ! DÍL!!!! (ešče bych mohla dočíst tu záplavu co tu je, že? :D )

Re: !

(Yukiko, 26. 2. 2015 14:20)

JO to mohla :D a další díl bude pozítří :*

:O

(Miu, 25. 2. 2015 17:31)

TY! TY! S TÍM SES NESVĚŘILA!!! JAK JSI MOHLA! CO TAM JE? DO HÁJE YUKIKO!!!

Re: :O

(Yukiko, 25. 2. 2015 21:43)

Nesvěřila, no :D Uvidíš :P za to může ta hudba co jsem poslouchala :D kdyby tam najednou nebylo tolik dramatické atmosféry, je to úplně jinak :D