Alexandr
"Cože?! Kdo přijede?" nechápu význam jeho slov.
"Přijede král ze sousední země i se svým synem." Zopakuje klidně král.
"A proč?" zoufám si. Nechci aby přijel! Ne ne a NE! Vždyť je to jen nafoukanej děvkař! "Nechci aby přijel" zašeptám zoufale.
"Proč?" nedá to králi.
"To je jedno" odseknu mu a odejdu z místnosti dřív, než stačí jen mrknout. Naštvaně pochoduji chodbou a mířím si to na nádvoří a pak ke stájím.
Pozdravím stájníka. Je to milý chlapík středních let. Myslím, že má doma nějaké problémy. Kéž bych mu mohl nějak pomoct. Je to můj "spolupachatel" při mým útěcích. Má syna ve stejném věku jako jsem já, ale nějak moc se už nevídáme, protože odjel studovat nějakou divnou školu do druhého největšího města v našem království. Dřív jsme byly jako bratři. Povzdechnu si.
Myšlenky se mi znovu stočí k událostem poslední hodiny. Jen tak jsem si polehával v posteli a četl si, když ke mně vrazí sluha, jakoby mu za patama hořelo. Prej, že se mám dostavit ke králi. Pche! Vypadalo to, jako by nám snad někdo vyhlásil válku. Rychle jsem se vydal za otcem.
Vrazil jsem do jeho pracovny a duševně se připravoval na to, co přijde. Ovšem to co přišlo jsem ani v nejmenším nečekal. S úsměvem se na mě otočil a jen tak mi oznámil že přijede král soused i se svým synem. I se synem! Neviděl jsem ho už víc jak čtyři roky! Naposledy co tu byl tak když odjížděl, řekl, že až tu bude příště, bude dělat, jako by mě chtěl svést. Byl moje první velká láska. Dětská láska. Ale i tak se mi srdce rozbuší při pomyšlení, že by měl přijet. Proč? Proč jsem na něj prostě nemohl zapomenout?
Osedlám si svou klisnu Lucindu. Pěkně blbý jméno, ale já jí ho dal na truc. A navíc zdrobněliny anebo zkráceniny jsou nakonec super.
"No tak Luc. Uklidni se jo? Seš jak ňákej nadrženej hřebec!" snažím se uklidnit Lucindu. Jen si odfrkne a odvrátí ode mě hlavu. Nasednu a vyrazím ze zámku. Za městskou bránou se chystám vyrazit po cestě pryč, ale už z dálky vidím dlouhý konvoj. Odhaduji, že je to král i se svým povedeným synáčkem. V okamžiku změním plány a vyrazím přes pole přímo do lesa.
Lois
"To asi uvítací výbor nebyl" poznamenal otec a tím mě rozesměje. "A ne abys mi tam dělal ostudu jasný? Mají sedmnáctiletého syna a ten na sto procent nedělá to stejné co ty! A už vůbec ne s chlapečkama v posteli!" otočí se na mě otec s úšklebkem na tváři.
Vykouzlím ten nejzářivější a nejnevinnější úsměv co kdy svět spatřil. Projíždíme městem. Vypadá to, že se tu mají dobře. Na tvářích poddaných se nejeví žádné známky tyranie. Vypadají šťastně a spokojeně. Jen co vjedeme na nádvoří, vidíme už něco jako ten "uvítací výbor" je tam král, královna a asi jejich syn plus pár sloužících. Zastavíme a vozka nám otevře dveře.
Stanuli jsme před králem, jeho manželkou a asi tak dvacetiletým klukem. Upřímně nic moc. Možná jako kamarád, ale ne jako milenec. Toho si najdu někde jinde.
"Vítejte přátelé!" uvítá nás král. "Tohle je moje žena Emma. Jsme svoji už něco přes tři roky a tohle je její syn Robert. A tady-" ukázal na prázdný prostor vedle něj "-tady měl být můj "skvělí" syn, ale jestli mě nešálí smysly, není tu. Velice se za něj omlouvám. Je k neuhlídání. Jen co se dozvěděl že přijedete, sednul na Lucindu a vzal roha." Postupně všechny představil.
Otec jen těžko skrývá úsměv, ale já to nevydržím a rozesměji se nahlas. Sloužící nám vzali kufry a odnesli je do nitra hradu. Vešli jsme do hradu a tam jsme se zastavili.
"Takže teď se každého z vás ujme služebná a odvede vás do vašeho pokoje." Otočí se na nás král a já se vydám za mě přidělenou služkou. Je až moc hezká. Kdyby mě vzrušovaly holky, jistě bych po ní vyjel. Bohudíky jsem na kluky.
Vede mě spletí chodeb. Je to tu jak bludiště. Myslím, že kdybych se tu ztratil, už nikdy nenajdu cestu zpět. Chvíli se snažím zapamatovat si cestu, ale je to fakt hotový bludiště.
Po asi třicátý křižovatce už mám hlavu jak balón. Cesta znenadání skončila za ohybem chodby. Octl jsem se před dvoukřídlými bohatě zdobenými dveřmi.
"Tohle jsou vaše komnaty pane." ukloní se služebná. "Za půl hodiny je večeře. Počkám tu na vás a dovedu vás do jídelního sálu." Pokračovala
"Díky, ehm..jak se jmenuješ?"
"Trenody pane" sklonila hlavu.
"Aha. Tak díky Trenody a prosím neříkej mi prosím pořád pane jo?" "a jak vám mám říkat?" podívá se na mě s otázkou v očích.
"Říkej mi Loisi" usměji se na ni.
"Ale to nemůžu!" zděsí se.
"Nemůžěš? Musíš!" přikážu jí.
"Ano pane - teda Loisi" opraví se dřív než stihnu cokoliv říct. Usměji se
"Teď můžeš jít a přijď pro mě na tu večeři ano?"
"Ano p-Loisi" uklonila se a já vešel do svých komnat.
Přede mnou se rozkládala obrovská místnost, které vévodila velikánská postel na kterou by se vešlo i deset lidí a to ještě pěkně obézních. Komnata byla luxusně zařízená s krbem a měkkým a pohodlným křeslem. Byl tu i rozložitý psací stůl s židlí. Počkat, na KOLEČKÁCH?! Cože? Vydal jsem se k ní a přisunul ji k sobě. Hladce ke mně dojela po hladké dřevěné podlaze. Zvláštní. To u nás nemáme. Myslím ale, že by s to mělo zavést. Nechám toho, kdo to vynalezl udělat i do našeho hradu. Usměji se.
Pokračoval jsem dále v průzkumu pokoje. V jednom rohu jsem uviděl zrcadlo a pod ním porcelánové krásně broušené umyvadlo. Do něj v ladném oblouku mířila zlatá, bohatě zdobená trubice. Co to zas je? Přišel jsem blíž a všiml si dvou páček. K čemu to asi je?
Nic nedám za to, když to zkusím ne? Jedna měla indigově modrou barvu a druhá krvavě rudou. Zkusil jsem zatáhnout za tu modrou a z trubice začala téct voda. To je úžasné! U nás máme umyvadla se džbány!
Strčil jsem pod proud hlavu a vzápětí ji znovu šokovaně zvedl, čímž jsem se praštil o trubici. Zaklel jsem a chytil se za bolestivé místo. "Proč je to k**va tak studený?!" Teď mám mokrou celou košili a pramínky ledové vody mi stékají po zádech.
Páčku jsem vrátil na své místo a zkusil tu druhou, červenou. Chvíli se nic nedělo a když jsem si už začínal říkat že to nejspíš nefunguje, začala téct voda. Tentokrát se z ní ale prozměnu kouřilo.
Opatrně, poučen předchozí událostí, jsem pod proud strčil prst. Se skučením jsem ucuknul a začal jsem si cucat opařený prst. Je to sakra horký! Přímo vařící! Ztlumil jsem proud a jemně zatáhl za modrou. Téměř okamžitě se z vody přestalo kouřit a když jsem si byl jistý že už není tak zabijácky vařící, zkusil jsem tam dát špičku prstu. Byla příjemně vlažná. Tohle bychom taky potřebovali.
Měl jsem úplně promočený oblečení z toho prvního šoku a proto jsem se začal rozhlížet po svých kufrech. Nikde je nevidím a tak se podívám do obří komody zabírající skoro celou stěnu. Celá je zaplněná mým oblečením. Hned v prvním šuplíku je spodní prádlo.
Vytáhnu si nějaké nové kalhoty a košili a obléknu si je. Hezky se tu o nás starají. V tom se ozvalo klepání. Asi Trenody. Je nejvyšší čas jít na večeři. Po cestě ke dveřím si všimnu nepatrného výstupku ve stěně s umyvadlem. Tajné dveře? Nebýt mé letité praxe, nikdy bych si jich nevšiml. Doma jsem prolezl totálně celý hrad a žádná chodba mi nezůstala skryta.
Vypadá to, že tu ještě bude zábava. Kam asi vedou? Třeba do komnat prince? Prohnaně se usměju. No! Prozkoumám to později. Teď je čas na večeři...
Hezké
(Momík, 12. 5. 2015 9:56)