Jdi na obsah Jdi na menu
 

Šestý smysl 2. část

26. 2. 2015

Lynche

Ráno rozespale sedím u snídaně, když se někdo rukama rázně opře do stolu. Vzhlédnu a ztuhnu. Co ten tady dělá?! To mě šestý smysl nevaroval?! Poprvé zklamal! Vyděšeně hledím do vzteky rudých očí otce.

Čau tati,“ křečovitě se na něj usměji. Neoplatí mi úsměv. Místo toho mi vrazí facku, až musím otočit hlavu abych zmírnil bolest. Od baru to šokovaně sleduje Sten a chystá se zakročit, proto opatrně zakroutím hlavou aby nic nedělal. Nejistě se zastaví a očividně neví, co dělat.

Co tady děláš?“ zasyčí na mě.

Snídám?“ vydám ze sebe neprozíravě. To jsem neměl říkat.

Snídáš?“ zavrčí nebezpečně. Vyděšeně přikývnu. Pravdu z něj jde strach. „A co děláš tady, v téhle krčmě?“ syčí přes vzteky sevřené zuby a já se bojím,a by se z něj nestal vzteky běsnící medvěd.

Já-“ začnu, ale jsem hrubě přerušen.

Je jedno, co řekneš, můj vztek to nezmírní,“ cedí skrz zuby. „Jdeme domů,“ zavelí a za loket mě vytáhne na nohy. Táhne mě ven a směr domů. Celou cestu mlčí a jen naštvaně rázuje lesem k naší jeskyni.

Kirranien (muž v kápi)

už sedím u snídaně, když dolů sejde ten kluk médium. Vypadá roztomile. Hned k němu přiběhne se snídaní dcera hostinského. Chvíli jí a přitom napů spí, když do krčmy vejde vysoký černovlasý muž. Rozhlédne se a pohledem se zasekne na médiu. Rychle se k němu vydá a praští rukama na stůl přímo před něj. Meduim sebou trhne a podívá se na něj. Následně celý ztuhne a začne působit dost nervózně. Tiše zamumlám kouzlo odposlechu a vyslechnu si jejich rozhovor. Když ho muž chytne za ruku a začne ho táhnout ven, nechám na stole peníze a spropitné a nenápadně se vydám za nimi. Jen co vyjdu z krčmy ven, zneviditekním se a začnu je sledovat. Celou cestu mlčí, až dojdou k jeskyni, do které vejdou. Na chvilku zaváhám, ale nakonec mě přemůže zvědavost a rychle se vydám za nimi. Když projdeme jeskyní, ocitneme se v nádherném údolí, v jehož středu je vysoká věž. Oba dva zamíří k ní a já se vydám za nimi. Před věží se zastavím, protože mi zavřeli dveře před nosem. Znehmotním se a přelétnu k oknu na vrcholu věže.

Vpluji dovnitř a zůstanu nehmotný. Takhle nenadělám aspoň žádný hluk. Chvíli po mém příchodu se otevře poklop v podlaze a dovnitř vyleze muž s médiem. Pustí ho a nštvaně se na něj podívá. Nechtěl bych být na jeho místě.

„Co to mělo znamenat?! Jak to, že jsem tě našel v té nejhorší krčmě, jak si dáváš snídani?! Jak to, že jsi byl venku?!“ začne na něj řvát a medium se snaží zmizet.

Nemůžu tu být pořád zavřený! Chci taky poznat svět, chci taky zažít nějaké dobrodružství, nejen o nich číst v knihách otče!“ sebere odvahu se mu postavit. Musí převzít za svoje činy odpovědnost a očividně se rozhodl bránit se jak to jen půjde.

„Jak dlouho?“ zavrčí. „A nesnaž se mi lhát, víš že to poznám!“ dodá nebezpečně.

„Tři roky,“ zamumlá.

„Cože?!“ vyhrkne nechápavě.

„Tři roky! Už jsem to nemohl vydržet! Chtěl jsem poznat svět tam venku! Chtěl jsem vidět jak vypadá! A je skvělý otče, je úžasný!“ rozohní se a ze slz přejde do šťastného úsměvu.

„Tři roky… tři roky utíkáš. Tak to ne, chlapečku, takhle by to dál nešlo. Ty tuhle věž neopustíš. Nikdy, rozumíš? Nikdy!“ řve jako smyslů zbavený. Medium se do očí hrnou slzy.

„Nenávidím tě!“ zakřičí a vyběhne nahoru po schodech nahoru, nejspíš do jeho ložnice. Letím za ním. Leží na posteli pláče- mám nutkání ho pohladit, obejmout a říct, že vše bude v pořádku, ale vím, že to nemůžu. Ještě chvíli ho sleduji, než mu aspoň jako vánek začnu tiše zpívat uklidňující zaklínadlo. Během chvíle se uklidní a otočí se na záda. Bedlivě se rozhlédne kolem sebe a na místě, kde se vznáším na chvíli spočine pohledem, ale pak pokračuje dál. Asi mě nějak vycítil, ale stále mě nemůže vidět. No nic, teď už asi půjdu a později se sem ještě vrátím zkontrolovat, zda je můj malý v pořádku.

Vyletím z pokoje a chci vyletět oknem, kterým jsme se sem dostal, ale něco mě odrazí zpět. Pozorně si prohlédnu vzduch v okně a všimnu si slabě se červenajících run. To je runová bariéra! A silná. Hodně silná. Tyhle runy neznám. Tak tu asi nějakou dobu pobudu společně s tím šílencem a chuďátkem médiem, než zjistím, jak ty runy zrušit, nebo je přepsat.

Lynche

Někdo tu je. Cítím to. Rozhlídnu se po pokoji, ale nikoho nenajdu. Přesto však mám pocit, jako by mě někdo sledoval. Najednou to zmizí. Zase jsem v pokoji sám a já se najednou cítím tak ztraceně. Znovu začínám propadat beznaději, když znovu ucítím přítomnost té osoby, či snad bytosti. Usměji se. Znovu si lehnu a ani nevím jak, znovu usnu. Vzbudím se až když mě otec volá na večeři. Vstanu a sejdu dolů, bezeslova si nandám jídlo a začnu jíst.

„Tak dobře, začnu já,“ povzdychne si. „Vztyčil jsem tu kolem věže obranou bariér, kterou můžu projít jenom já a ne, nedokážeš ji přepsat, protože je to ta nejvyšší úroveň runové magie, co vůbec existuje. A ty jsi úplná začátečník. Když budeš hodný, možná hranice bariéry posunu až k jeskyni, abys mohl aspoň do údolí, ale zatím zůstaneš tady,“jen co skončí se svým proslovem, začne jíst.

„Ale-“ dojdou mi slova. To teď budu celou dobu zavřený tady?!

„Ano budeš celou dobu zavřený tady,“ ušklíbne se.

„Ale proč?“ vydám ze sebe a do očí se mi hrnou slzy. Už zase. Rychle vstanu a hrdě odkráčím zpět do svého pokoje, kde znovu padnu do postele a dám se do pláče. C hlavě se mi ozve uklidňující melodie a já se opravdu po chvíli znovu uklidním. „Kdo jsi?“ zašeptám do ticha. Nikdo mi neodpoví. „Jsem blázen,“ odfrknu si a rozejdu se ke knihovně. Vezmu si pár knížek a jdu si číst. Celou tu dobu si užívám pocit, že mě někdo sleduje, svým způsobem je to vlastně vzrušující.


 

Kirranien

pozoruji ho, jak si čte, ale jde vidět, že myslí na něco jiného a na text v otevřené knize se absolutně nesoustředí. Po chvíli knížku zhnuseně zavře a začne si dělat malá kramářská kouzla. Nejsou to užitečná kouzla, spíš ken taková pro pobavení a zabavení. Po chvíli ho to přestane bavit a s deprimovaným povzdechem si zase lehne. Dlouho zírá do stropu, než usne.

Uběhl týden ode dne, kdy jsem je sledoval a stal se nedobrovolným zajatcem v téhle věži. Otec média, mimochodem stále nevím, jak se ten roztomilej klučina jmenuje, každý den chodí někam pryč a vrací se až pozdě večer,výjimečně odpoledne. Médium je smutné, ale začíná se to zlepšovat. Jeho otec mu donesl malé kotě a tak si s ním teď pořád hraje. Občas mám pocit, že dokonce mluví se mnou. Jako třeba teď.

„Baví tě mě sledovat?“ prohlásí najednou. Vážně mluví na mě? „Ano, mluvím na tebe, ty neviditelnej šmíráku. Moc dobře jsem si všiml, že nám tu po nocích mizí jídlo. Nemyslím si, že mi chceš ublížit, to bys to udělal už dřív, takže tě nějak neřeším, že číčo?“ podrbe ji pod bradičkou. Je neuvěřitelný- pro sebe se usměji. Stále nemám v plánu nějak na sebe upozorňovat. „Jak myslíš, když nechceš mluvit, nemluv,“ odsekne a vztekle se na mě otočí. Projde kolem mě do svého pokoje. „A nechoď za mnou!“ uslyším ještě zaječení. Jak říkám, je to malý blázen a mě se líbí čím dál víc. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.

(httrsh, 4. 8. 2015 18:28)

Dobrá kapitola.
www.zarabanienanete6.webnode.sk

:)

(Marsy, 26. 2. 2015 12:39)

Super, zbožňuji tvoje povídky!!

Re: :)

(Yukiko, 26. 2. 2015 14:19)

Jsem ráda, že se líbí^^