Jdi na obsah Jdi na menu
 

Krvavý karnelval

2. 3. 2013
 
1. část - pohled pozorovatele, vypravěče

Zabiju tě! Ty dvě slova se jí zařezávala do mysli jako jehly. Bosé bíle nožky čvachtaly v krví nasáklém koberci. Děsem zrychlený dech se místností rozléhal mnohonásobně hlasitěji. Zněl jako výhružný šepot. Jako předzvěst smrti. Dívka v bílých šatičkách a děsem rozšířenými zorničkami hleděla na ten krvavý bál, co se tu dnes pořádal. Hleděla na ty neidentifikovatelné krvavě rudé hroudy "čehosi", co ještě před malou chvílí byly její přátelé. Hleděla na ty rubínové potoky vsakující se do tlustých koberců a běžela dál. Dál v tom krvavém močálu. Seběhla krví potříštěné schody. Před sebou uviděla ten samý výjev jako v patře. Krev. Všude samá krev. Už se to blížilo. Šeptalo to její jméno. Cítila to za zády. Tu neidentifikovatelnou zrůdu. Ta věc se neustále přibližovala. Děsem šílená dívka ze sebe vydala výkřik plný nepopsatelného děsu a vzápětí se bělostné šatičky zbarvily do karmínově rudé…

2. část - pohled dívky

Musela jsem to udělat! Nedali mi jinou možnost! Vždyť se mi smáli! Co jsem měla dělat? Musela jsem je potrestat. Nezaslouží si život, když se mi smějí.
Ano, musela jsem to udělat! Musí pykat za své hříchy. Ano, nebyla jiná možnost.
 
Ta věc co jsem vypustila, je všechny potrestá. Potrestá je pomalou a bolestivou smrtí. Zaslouží si to! Byly zrůdy, jimž není rovno. Nebyla jiná možnost. Musela jsem to udělat.
 
Zabije mě. Vím to. Určitě. Musím utéct! Nemůžu se hnout. Pohněte se nohy! No tak pohněte se! Vyděšeně se dívám kolem na ty rudé cákance a hroudy "čehosi" co byly ještě před chvílí mí přátelé. Lituji je a přitom nenávidím. Proč jsem to udělala? Proboha co jsem to udělala? Proč? Proč?! Nebyla jiná možnost.

Moje podvědomí mi říká, že jsou zlí. Zaslouží si to. Ne, nezaslouží. Ale smáli se mi. Smáli! Proč? To jsem tak strašná?! Tak odporná?! Dostali, co si zasloužili. Ano, je to tak. Teď je ale prioritou utéct. Utéct před tím monstrem. Utéct před svou vlastní smrtí. Nevnímám nic kolem sebe. Seběhnu schody a vidím to stejné co v patře. Musím utéct. Hned! Cítím to. Je to za mnou. Šeptá to moje jméno. Nemohu se hnout. Nemohu nic. Mohu jen čekat na vysvobození v podobě smrti.
 
Přes to všechno, i přes to, prostě jsem to musela udělat.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.

(httrsh, 4. 8. 2015 18:35)

Skvelé
www.zarabanienanete6.webnode.sk

:D

(Liliana, 2. 3. 2013 22:48)

Ani nevieš akú mám radosť, že znova píšeš. Je to jediná dobrá správa v mojom blbom a nedariacom sa čase. Držím palce nech tento blog je naďalej utajený pre nezvaných hostí.
Čo sa týka tejto poviedky je zaujímavá a strašidelná. No to sa väčšinou stáva, že keď sa vypustí démon tak je to krveprelitie a ten démon nakoniec zabíja i svojho hostiteľa aby sa oslobodil úplne. Páči sa mi to :)