Jdi na obsah Jdi na menu
 

3. kapitola

2. 3. 2013
Kamui
 
 
Nechápu, jak mu to můžou všichni žrát. Obletují ho jako by byl svatej či co. Nemám potřebu všude vyhlašovat to, co jsem se dozvěděl od Nica, neboť až prozřou, v tu chvíli, kdy si sundá obvazy a nebude tam mít žádný jizvy, dají mu to pěkně vyžrat. Naše třída neodpouští a dokáže být pěkně krutá a vynalézavá, když se jedná o pomstu nebo splacení "dluhu".
 
Zlomyslně se usměju. Je to jen malá kurvička, která i myslí, že jí všechno projde. Prostě malej rozmazlenej kluk, kterej se nudí.
 
Zadívám se na něj, a když se na mě otočí, dál se mu tvrdě dívám do očí a na tváři mám úšklebek typu: všechno vím a hodlám toho patřičně využít.
 
Vyděšeně na mě vytřeští oči a roztřeseně se otočí zpět ke své sousedce. Sedla si k němu předsedkyně třídy a vypadá to, že si moc dobře rozumí. V podstatě tu díky němu vznikla nová parta. Je v ní on, předsedkyně, Johny a jeho kluk plus ještě jeden pár, myslím že Keiko a Alex.
Nechápu to. Vážně to nechápu. Ale musím říct, že to hraje moc dobře…


Lessi
 
 
Otočím se na Kamuie a vzápětí se mě zmocní třes. Na tváři má stejný úšklebek, jako měl Nicolas. Vyděšeně na něj zírám a pak se otočím na Naruku.
 
"Co se stalo?" Nechápe najednou můj výraz.
 
"N-n-nic." Zkouším to zamluvit.
 
"Řekni mi to." Prosí mě. nedokážu jí vzdorovat.
 
"Ten Kamui na mě kouká." Zašeptám a otřesu se.
 
"A to ti vadí? Třeba se mu líbíš?" zkouší mě uklidnit Naru, ale nedaří se jí to. Ten škleb nevěstil nic dobrého a já se ho děsil. V duchu se zařeknu, že nezůstanu nikde sám, jinak se mi to může krutě vymstít. Z toho výrazu jsem pochopil, že mě má jen za kurvičku co každému, kdo o to požádá, roztáhne nohy.
 
Proč si to o mě ale myslí? Zavrtím hlavou a chce se mi brečet. Proč jsem takovej slaboch? S takovou brzy zase šáhnu po žiletce. Téměř denně musím přemáhat to sladké vábení bolesti. Mám chuť si podřezat žíly při každé prkotině.
 
Jsem ubohý. Tak ubohý…
 
"Hej posloucháš mě vůbec?" praští mě do ramene Naruko.
 
"C-cože?" podívám se na ni. Opravdu jsem ji neposlouchal.
 
"Říkala jsem, že jsem si našla novýho kluka." Prohlásila hrdě.
 
"A souhlasil s tím?" zeptám se schválně.
 
"S čím by jako měl souhlasit?" načuří se Naruko
 
"No s chozením. Za tu dobu co tu jsem si vystřídala asi pět kluků, a to tu nejsem ještě ani dva měsíce…" řeknu a divým se, že mi nejde vidět taková ta kapka u hlavy, jak jsou v těch animovaných seriálech.
 
"Ach tohle! Samozřejmě že souhlasil." Uměje se sladce. "Musel souhlasit." Dodá temně. Jejím klukem bych vážně být nechtěl.
 
"Si děsivá…" informuji ji.
 
"Oh vážně? Ale já jsem přece ta nejmilejší osoba na světě." Diví se. To určitě. Vypočítavější a šílenější osobu jsem ještě nepotkal. Naštěstí si váží přátel a dokáže vždy povzbudit. Občas to sice trochu s tou upřímností přehání, stejně jako se lhaním, a jsem rád, že nejsem ne jejím seznamu "nežádoucích" které si postupně odškrtává, jen co se jich nějakým způsobem zbaví. Je to prostě děsivá osoba.
 
"Hele já jsem úplně normální. To ty bys ses měl přestat topit v těch svých depkách a jít si s námi někam užít." Rýpne do mě. Jak jsem říkal, až moc upřímná. Ale svým způsobem jsem jí vděčný. Díky ní a ostatním to jakžtakž zvládám.
 
Školu přečkám jakžtakž v pohodě a v poslední hodině, kdy máme našeho třídního, se dozvíme, že bude adapťák.
 
"Tak aspoň se trochu seznámíte tady s emouškem a snad se nám tam nepodřeže." Prohodí na mou adresu a pak se věnuje výkladu.
 
"Jsem zvědavá, co se tam stane. Vždycky se někdo s někým vyspí, nebo to přežene s alkoholem, anebo si třeba něco zlomí." Zašeptá ke mně Naruko.
 
"Naru, jestli mě budeš takhle děsit, nikam nejedu." Varuju ji a ona okamžitě zmlkne, neboť vytáhnou mě ven je teď snad její největší cíl vůbec.
 
"Aaaa…mě se tak líbí, když mi říkáš Naru." Spráskne ruce Naruko a je div že nevidím, jak kolem ní nepoletují srdíčka a kytičky…
 
Rád vymýšlím totiž přezdívky a zkráceniny.
 
"Hele kolik mám vzít chlastu?" otočí se na nás Johny. Pro něj jsem vymyslel jako přezdívku Jojo. Nevím proč, ale prostě to je Jojo. Když jsem mu tak řekl poprvé, urazil se a Lavi dostal záchvat smíchu. Přezdívka se okamžitě ujala a začali mu tak říkat všichni v mém okolí, což jsou vlastně jen Naruka, Lavi, Johny a ještě Keiko a Alex, kteří spolu chodí.
 
"No to já nevím. Asi hodně, ale nic tvrdýho. I když jedna dvě flašky nikoho nezabijou." Zamumlá mu v odpověď Naruka.
 
"Vy tam chcete brát alkohol?" ptám se jak největší dement.
 
"No jasně. Bez něj by to nebylo ono. Copak si nikdy nebyl na takovýchhle akcích?" otočí se na mě Naruko.
 
"Ne. Nikdy jsem na žádné nebyl. Vlastně jo, ale to jsem tam byl jen dvě hodiny a pak mě odváželi sanitkou." Všichni se na mě otočí. Myslím Naruku, Johnyho a Laviho, kterému říkám Love. Byl z toho nadšený. Co na tom, že je to jak jméno pro holku. Je prostě divnej. Ale to já taky, takže není co řešit.
 
"Co se ti stalo?" zeptají se unisono. Byla to doba, kdy jsem ještě byl s Nicolasem. Byla to doba, kdy jsem byl ještě šťastný a bezstarostný puberťák. Skloním hlavu a do očí se mi nahrnou slzy. Snažím se je silou vůle zatlačit zpět, tam kam patří.
 
Naru si toho všimne okamžitě se začne omlouvat. Jen kývnu a položím si hlavu hlavici. Nevědomky zírám na Kamuie, který mě začne propalovat pohledem. Když si to uvědomím, rychle se otočím na druhou stranu.
 
Co jsem mu udělal, že se ke mně chová takhle? Pokud vím, nijak jsem se s ním ani nebavil. Upřímně, nepromluvili jsme spolu ještě ani slovo. Děsí mě představa, že bych s ním mohl být někde o samotě a tak se raději držím Naruky, když po zvonění odcházíme ze třídy.
 
Keiko s Alexem spěchají na rande a tak nám jen mávnou, Johny s Lavim jdou někam na nějakou snobskou párty a Naruko zase spěchá na taneční. Právě ve chvíli, kdy Naruko mizí za rohem si uvědomím, že jsem tu sám. I všichni ostatní už odešli, jenom Kamuie jsem neviděl vyjít ze třídy.
Neustále ho sleduji a marně si namlouvám, že je to proto, abych s ním nezůstal o samotě. I když z části to pravda je, ale ono je to složitější. On je prostě jako magnet.
 
Můj pohled na něj vždy zabloudí, a když se baví s ostatními, fascinovaně sleduji, jak se z odporné napodobeniny Nicolase, stává milej kluk, který se na všechny okolo usmívá a rád jim pomůže.
 
Vážně nechápu, co sem mu udělal. Posmutním a moje myšlenky se znovu stáčejí tím zakázaným směrem. Jestli o tom jen trochu budu přemýšlet, neodolám a hned tady se říznu. Vždyť ten skalpel mám stále v tašce ne? Zavrtím hlavou a jednou rukou se opřu o skříňky.
 
Kamui nejspíš už odešel, protože jinak by se už ukázal. Možná čeká, až odejdu? Najednou mě někdo chytne za boky a otočí k sobě.
 
Dívám se do Kamuiovi tváře a shledávám, že je ještě krásnější, než jsem si myslel. Zvedne mi hlavu a drsně mě políbí. Začne mi plenit ústa a já se ho marně snažím odstrčit. Proč to dělá? Jsem snad nějaká kurva nebo co?
 
"Copak copak? Nelíbí se ti to?" zašeptá mi do ucha. Zní tak odporně.
 
"P-pusť! Pusť mě!" snažím se mu vykroutit, ale marně.
 
"Snad bys neodmítl šanci nechat si pořádně projet anál?" ušklíbne se a mě se do očí nahrnou slzy. Co jsem mu udělal? Proč se ke mně takhle chová? Proč se musím vždycky zamilovat do nějakýho odpornýho hajzla?
 
Slzy si razí cestu po mé bledé tváři a já začnu vzlykat.
 
"Ale nedělej se. Přece mi rád podržíš ne? Ta tvoje prdelka je přímo k nakousnutí, a když už ji prodáváš, proč bych si ji nemohl koupit i já?" ptá se a zajede mi rukou za lem kalhot. To mě tu chce znásilnit?
 
"C-c-co-co jsem t-ti u-uděl-lal?" vydoluji ze sebe mezi vzlyky. A skloním hlavu. Nemá cenu se prát. Je mnohonásobně silnější než já. Někde jsem slyšel, že když se nebráníte, nebolí to tolik, jako když se bráníte…
 
Začne mi rozepínat poklopec na džínách. Co mám dělat? Nijak se netajím mým pláčem a jen ztuhle čekám, co udělá. Nemám proti němu šanci.
 
Jeho ruce mám stále na zadku a teď mi zajel rukou mezi půlky a přes ten otvůrek, do kterého se hodlá narvat. Roztřesu se ještě víc.
 
"P-p-pros-sím. Pros-sím pře-přestaň-ň." Vzlykám a pomalu se vzdávám naděje, že mě pustí.
 
Jenže ruce z mého těla najednou zmizely a já se svezl po skříňkách na zem, kde se schoulím do klubíčka a rozbrečím se naplno.
 
Kamui se jen otočí a odkráčí…já tu zůstávám jen se svými myšlenkami a roztřesenýma rukama hledám skalpel…
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kawaii^^

(Frux, 18. 4. 2013 15:13)

Docela mě dostalo, jak ten učitel říkal "aspoň se seznámíte tady s emouškem a snad se nám nepodřeže" To jsem jako nepobrala.
Kamui by se měl ujistit o tom, kdo jsou jeho opravdový přátelé. Nicolas mezi ně ani náhodou nepatří..
Chudák Lessi..

Re: Kawaii^^

(Miu, 6. 1. 2014 19:18)

To je psáno podle našeho skutečného učitele... =.= on je fajn, ale tohle... je od něj hnusný

?

(ada, 7. 3. 2013 18:29)

Bude pokračovanie ?

...

(L., 3. 3. 2013 23:08)

Nepamatuji si, co jsem k tomuto psala, tak si něco napíšu znovu :)
Popravdě, já takové povídky zbožňuje... asi jsem sadistka, ale mám ráda když uke trpí, prostě už jen samo o sobě tohle dělá yaoi příběh.. nevím, co všichni teď mají s tím sebepoškozováním, ale možná se přidám...každopádně, sice Lessiho lituji, ale kromě toho.. je zápletkou, že on si ubližuje a Kamui si píše s tím klukem (vypadlo mi jméno a jsem líná se kouknou nahoru), Lessiho bývalým spolužákem, který mu podává o Lessim pozměněné informace... takže...prostě a jednoduše se těším na další díl...
PS: kdyby ten komentář nedával smysl, je přeci jen jedenáct v noci...