Jdi na obsah Jdi na menu
 

1. kapitola

2. 3. 2013
S výkřikem na rtech se vzbudím. Už zase ten sen. Ta samá noční můra. Po zádech mi stéká mě už tak známí ledový pot. Nezvládnu to, jestli se to bude dít dál. Psychicky to nevydržím, jestli ty noční můry nepřestanou. Hlavou mi neustále honí jejich nadávky a ten jeho škleb. Jinak se to snad ani popsat nedá…
 
Vstanu z postele a na vratkých nohách dojdu k oknu, které otevřu. Ovane mě noční vzduch a nechám ledový vánek, aby mi zchladil mou děsem rozpálenou pokožku.
 
Tehdy nebyla rozpálená děsem... Zase na to vzpomínám. Ksakru! Přestaň už! Nemůžu nad tím neustále hloubat. Byl to prostě grázl první třídy…hrál to na tebe…smiř se s tím…ale nemůžu přestat myslet. Pořád musím přemítat o tom, jestli se to muselo stát. Jestli jsem to nemohl prokouknout. Jestli jsem tomu mohl zabránit…
 
Proč to udělal? Proč? Už zase se lituji…proč? Proč mě nemohl nechat samotného napořád? Budu vůbec schopný po tomhle ještě někomu věřit…?
 
Hlavou se mi mihne představa žiletky. Je to horší než droga. Jednou zkusíš a pak tím chceš řešit všechny problémy. Musím! Jen společně s krví ta bolest a trápení konečně zmizí…ne! Nemůžu! Slíbil jsem jí to! Slíbil jsem jí to…
 
Ale ta představa…je tak lákavá! Chci to…chci vidět svoji krev…je to tak…tak uvolňující! Odprostit se od všech problémů…ano, to je božské…
 
Můj slib se v tu chvíli nejspíše schoval do toho nejtemnějšího koutu mysli, který našel. Myšlenky na tu ostrou věc ho překřičeli….
 
Pořád se klepu. Ale teď nevím, jestli zimou, nedočkavostí, anebo ještě šokem z noční můry.
 
Zamířím chodbou do koupelny, kolem prázdných krabic po stěhování. Jediná plně funkční a vybavená koupelna je ta v patře. Díkybohu. Aspoň neprobudím mámu. Co by asi řekla na to, co se chystám udělat?
 
Můj slib se znovu snaží dostat na světlo mé mysli, ale mé myšlenky ho znovu překřičeli, jen co jsem uviděl skříňku, ve které se nacházel onen předmět, po kterém jsem v tuto chvíli tolik toužil.
 
Šáhnu do poličky. Vážně je to jako droga. Nervozitu nebo bolest nejde odstranit jiným způsobem, než žiletkou.
 
Rozstřesenýma rukama shodím nesčetno lahviček a různých serepetiček, než ji najdu.
 
Konečně ji mám! Kryt z ostří mi díky rozklepaným rukám nejde sundat. Konečně! S lehkým cinknutím dopadne na zem a já přiložím ostří k předloktí. Na zápěstích mám stále ještě obvazy.
 
"Co tu blbneš?" Ozve se rozespale ode dveří máma a protírá si oči, které, jen co si uvědomí co mám v plánu, vyděšeně vytřeští.
 
Zaseknu se a podívám se na ni trochu nechápavým výrazem. V tuhle chvíli jsem schopný myslet jen na jedno, a to na to, abych co nejdříve odplavil tu bolest.
 
"Co si myslíš, že děláš?!" zaječí na mě, jen co se probere z šoku.
 
Pustím žiletku a svezu se na zem. Složím hlavu do dlaní a máma si ke mně přidřepne. Obejme mě kolem ramen a konejšivě mnou kolébá.
 
"Nezvládnu to!" zaúpím a dám se do usedavého pláče. Sem ubohej.
 
"Pšššš…" uklidňuje mě a pomůže mi vstát. Podpírá mě a dovede mě zpět do pokoje, kde mě usadí na postel. Stále mě ještě hladí po zádech, díky tomu se také po doost dlouhé chvíli se konečně uklidním a uvědomím si svou blbost.
 
Proč jsem to dělal? Jen proto, že jsem nervózní? Kvůli noční můře? To snad nemyslím vážně ne?!
 
Vrazím si facku.
 
"Co to děláš blbe?!" lekne se máma.
 
"To je za mou blbost" povzdychnu si a mnu si červenou tvář.
 
"Jo, taky mám chuť ti jednu vrazit, ale udělals to za mě. A NIKDY to už nedělej, jasný? Přijď dyžtak za mnou, nebo si někoho najdi." usměje se a povzbudivě mi stiskne ramena. "Uklidni se a uprav se do školy, protože momentálně vypadáš jak zombík." S tím se zvedne a odchází.
Ve dveřích se ještě otočí. "Jsi už v pořádku?" ptá se ještě pro jistotu. Jen kývnu.
 
Jak si můžu najít někoho jiného? Vždyť jsem se ještě ani nevzpamatoval z toho posledního vztahu!
 
Zítra, vlastně už dneska, je můj první den školy v nové škole. Jsem začně nervózní. Znovu mi hlavou bleskne myšlenka na žiletku, ale okamžitě ji zatlačím zpět. Teď budu silnější! slíbím si.
 
Ztratím se ve svých myšlenkách a čumím do blba, lépe řečeno do zdi. Když se vzpamatuji, začnu se konečně řídit máminou radou a chystám se do školy.
 
Před zrcadlem si zkouším různé varianty "outfitů" co bych si mohl vzít. Myšlenky se upírají jen a jen na tento jediný bod. Vybrat si oblečení. snad hodinu si zkouším všechno možné, než si vyberu to, co jsem měl prvně na sobě. v mém pokoji to vypadá, jakoby se tam udála přinejmenší třetí světová.
Teď už si stačí jen vzít nějakej velkej bágl na učebnice.
 
Až do sedmi sedím na posteli a snažím se uklidnit. V sedm vyrazím z domu bez snídaně. Stejně bych do sebe nedostal ani sousto.
 
Do školy se courám tempem ježka na jehlách (za tohle může Miu xD ). Dorazím před tu generacemi nenáviděnou budovu a žaludek se mi stáhne ještě větší nervozitou.

Uklidni se. No ták, klid. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Snažím se uklidnit. Bohužel, marně. S divoce bušícím srdcem a potícíma se rukama vstoupím do budovy a začnu hledat ředitelnu.
 
Zrovna odzvonila první hodina a tak jsou na chodbě už jen ti největší opozdilci, kteří se po mě jen divně dívají. V ředitelně to proběhne v klidu. Ředitelka vypadá klidně a učí chemii. Ten předmět zrovna nemusím, ale co. Její vlídnost a klid mi dodali odvahu a já se jakž takž uklidnil. Dala mi rozvrh a nějaké papíry pro rodiče.
 
Podle jejích instrukcí jsem se dostal až před mou budoucí třídou. Najednou jakoby ve mně něco secvaklo a já byl úplně stejně nervózní jako před tím, ne-li víc.
 
Zvednu svou ruku abych zaklepal, ale ta ne a ne se hnout. Najednou mi připadá, jako by moje obvazy na zápěstích přímo zářily. Teď lituji toho, že jsem si nevzal dlouhý rukáv. Ale v tomhle vedru? Vždyť už v sedm ráno je skoro třicet stupňů.
 
S rukou stále napřaženou ke klepání, přešlápnu z nohy na nohu. Špatně se mi dýchá a ruka se mi třese tak, že je div, že samovolně nezaklepala.

Mám zaklepat? Moje malé dilema vyřešil hlas ozývající se vedle mě. Pomalu otočím hlavu a upřu oči na vysokého, černovlasého a krásně opáleného kluka, s tak čokoládovýma očima, že jsem na ni okamžitě dostal chuť.
 
"Tak jsi v pořádku?" ptá se mě, nejspíš už po druhé. Podle toho "tak" . uvědomím si.
 
Stále na něho jen zaraženě koukám a nevím co říct.
 
"Hé-ej! Škola volá!" zamává mi rukou před obličejem.
 
"C-co? Aha jo jsem O.K." proberu se a nervózně se na něj usměju.
 
"A půjdem dál, nebo ne?" zvedne přehnaně obočí. Vypadá komicky. Usměji se.
 
"Čemu se tak směješ?" urazí se naoko ten neznámí krasavec a pak se taky usměje. "Já sem Johny. Johny Cooper." Podá mi
ruku.
 
"A já Alesandr. Alesandr Slytherin. Říkej mi Lessi." přijmu ji a usměji se na něj.
 
Samozřejmě že následuje očekávaný výbuch smíchu. Kdo by se nesmál takovému jménu? Potkat někoho, kdo se jmenuje jako kolej v Bradavicích, se nestává na potkání.
 
"S-si děláš pr-prdel ne?" vysouká ze sbe mezi výbuchy smíchu Johny. No co!
 
"A co? Náhodou! Já jsem na svoje jméno pyšný!" urazím se. Ale po chvíli mě to přejde a já se taky směji. No, snad to nebude tak strašné.
Ale kdoví? Pomyslí si moje pesimistická část.
 
Johny chytl další záchvat, ale teď už nevydával žádné zvuky a vypadalo to, jako by měl epileptickém záchvat, nebo byl duševně chorý.
 
"Na tom vážně není nic vtipného!" ohradím se, ale docílím jen toho, že dostane další záchvat smíchu.
 
Trochu se urazím a v té chvíli "klidu" zaklepu a bez vyzvání vejdu do třídy.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

No..

(Frux, 18. 4. 2013 14:57)

Taky píšu na podobné téma a myslím, že tomu klukovi rozumím..