Jdi na obsah Jdi na menu
 

Zia a Andrej 2.

2. 1. 2014


Zia


„Neříkal jsem, abyste tohle nedělali, když jsem tu?!“ zahřmím a i přes svůj drobný a roztomilý vzhled to zní děsivě. Mají tu ze mě respekt. Není to jen moje zásluha, ale konečný výsledek je skvělý. V rámci možností mě tu poslouchají, a když ne, tak prostě budou mít zlomenou čelist. To se občas stane.

 

Po této větě se všichni otočí a já spatřím toho, koho ti grázlíci nesli. Je to kluk mýho věku, tudíž tak šestnáct sedmnáct a lehce vyděšeně se na mě podívá. On ještě neztratil hlavu a nezpanikařil? Tak to asi nebyly prosby o pomoc, ale nadávky a ječení na únosce.

 

„Ale my mysleli, že když ho odneseme někam, kde ho neuslyšíte, tak to nebude vadit.“ Ošije se jeden z nich. Vypadá to, že je to nynější vůdce. No moc času mu nedávám. V brzké době se stoprocentně předávkuje stejně jako jeho předchůdce. Ať už schválně, nebo omylem.

 

„Tak vy mysleli?“ zavrčím a propraskám si klouby. „Tak příště nemyslete a teď ho pusťte, nebo si mě nepřejte.“ Pokračuji a mluvím, přímo na šéfa.

 

 

 

„Tak to ne. My si už dlouho neužili. Teda aspoň já, že jo chlapy?“ ozve se vysoký blondýn a oni jen přikyvují. Kurva to je Boh! Co ten tu dělá?

 

 

„Co ty tu děláš?“ zeptám se nevěřícně. Nechce se mi věřit, že by do toho taky spadnul.

 

„A kdo se ptá?“ zeptá se ironicky.

 

„Ptá se Zia, Bohu.“ Odseknu a dívám se do překvapených očí, ve kterých se vzápětí objeví veselé jiskřičky.

 

„Kdes byl, bráško?!“ vykřikne. Vždycky mi tak říkal. Údajně jsem jako jeho malý bráška, kterého si vždycky přál. Byl jsem tehdy šťastný, ale když jsem musel odejít, byli jsme zrovna rozhádaní a tak jsem odjel bez rozloučení.

 

„Já byl tady.“ Řeknu klidně.

 

„Celý tři roky?“ podívá se na mě nevěřícně.

 

„Áno, celý tři zasraný roky mého života. Jestli chci studovat, nemůžu bydlet jinde.“ Odseknu. Jak to, že je tady, mezi těmi hajzly? Svou otázku vyslovím i nahlas.

 

„Hajzly? Vždyť sou to milí chlapy!“ ohradí se.

 

„To určitě.“ Odfrknu si.

 

„Vážně! Naučili mě tolik věcí!“ zářivě se na mě usměje. „Pojď se s námi pobavit. Vím, co máš rád. Bude se ti to líbit! Ani nevíš jaká je to slast!“ láká mě. Si ze mě dělá srandu?

 

„Si děláš prdel?“ zeptám se naštvaně. „S nima bych nešel, ani kdyby mi dali milión a nejkrásnějšího chlapa k tomu. A navíc neznásilňuju chlapečky.“  Odseknu mu a nehledím na to, že kluk co se jim zmítá v náručí, je určitě nejmíň o dvě hlavy větší než já.

 

„Ale tys to ještě nezkusil! Víš jaká je to slast? Ponořit se-“ nenechám ho domluvit.

 

„A víš jaká je to bolest? Víš jak to toho člověka, toho chudáka bolí? Nevíš! Zkus si to a věř, že tě na znásilňování přejde chuť! Ne že bych ji někdy měl.“ Dodám a dívám se na jeho zaraženou tvář.

 

„Tys-tys-tebe…“ nedokáže to říct.

 

„Ano mě. Věř mi, škaredý zážitek. Ty dveře jsem si nepořídil jen kvůli svým věcem.“ Ironicky se na něj podívám. Přes tenhle incident, který se stal hned třetí den, co jsem sem přišel, jsem už dávno přešel. Musel jsem, protože jinak bych tu nepřežil. Ani náhodou.

 

„Kdo?! Kdo tohle udělal mýmu bráškovi?! Zaplatí za to vlastním životem!“ zaječí s nenávistí v očích.

 

„Začít můžeš hned u tamhle těch třech, neboť ti to celé organizovali. Ostatní už jsou mrtví. Buď předávkovaní, nebo zavraždění. Jo, a nebo nezvěstní. Ani nevíš, jak snadno se takový člověk ztratí...“ Nechám hlas vyznít do ztracena.

 

„Jo tak tohle mění situaci. Jestli to udělali tuhle mí kamarádi, tak je to, jako by se nic nestalo.“ Mávne nad tím rukou.

 

„Cože?!“ zaječím. Tak tohle jsem nečekal. „Ty je necháš jen tak? Kde je ta tvoje bratrská láska?!“

 

„Kdeby? Tu!“ ukáže na mě.

 

„To určitě. A když ti znásilní tvého malého bratra, tak se s nimi ještě skamarádíš, že? A příště se připojíš.“ Odfrknu si a mám chuť ho něčím přetáhnout. Kde je ten můj starý Boh? Ten milý, neustále se usmívající a odvahu dodávající Boh? Kde je?

 

„Já se mohu připojit?“ Zeptá se s naprostou vážností. Jen na něj vytřeštím oči, ze kterých se následně spustí slzy. Nijak na sobě nedám znát, že se mě to dotklo. Jen ty slzy jsou znakem mé obrovské bolesti. Vzpomínal jsem na něj s láskou, jako na bratra, který mě jednoho dne přijde zachránit, zatímco on se jen třese, aby mě mohl znásilnit.

 

„Co se s tebou stalo? Kde je můj starý Boh? Kde je?!“ konec věty téměř zakřičím. „Kde je…?“

 

„Ale já jsem přece tady.“ Nechápe mě.

 

„Ne. To nejsi ty. Můj Boh, můj bratr, by mě nechtěl znásilnit a už vůbec by nedal přednost lidem, kteří mě znásilnili přede mnou!“ zaječím na něj.

 

„A kde si ty?“ zeptá se. Nechápavě se na něho podívám. „Kde je ten Zia, který byl pro všechnu srandu a ke všemu svolný?“ pokračuje. „Kde je ten Zia, který se ke mně tiskl? Kde je, no? Ty mi to tu vyčítáš, ale sám jsi zrůda bez citů!“ zaječí na mě. Cože? Nechápu ho!

 

„Jak zrůda bez citů? Jak ke všemu svolný?!“ nechápu a dívám se na něj, jestli to vysvětlí.

 

„No jen si přece vzpomeň na ty mejdany. Na ty divoké noci. Na všechny zrůdnosti, co jsme udělali.“ Zasněně se usměje nad vzpomínkami, které se nikdy nestaly. Co se s ním stalo?

 

„Boh, žádné takové věci se nestali.“ Řeknu opatrně.

 

„Jen se nedělej! Byl jsi a stále jsi děvka, co podrží každýmu! Učitelé byly velmi smutní, když jsi zmizel.“ Zase ten úsměv.

 

„O čem to mluvíš, Boh?“ zeptám se zoufale. Proboha co se mu stalo?

 

„A jak jsme té učitelce dali pod zadek ten polštářek.“ Začne se smát. „A pak jsi za trest musel místo odpoledňáku špásovat s ředitelem.“ Rozesměje se ještě víc. O čem to mluví? Vždyť to se nikdy nestalo!

 

„Co ti je, Boh?!“ zavřeštím zoufale a dívám se na něj s bolestí v očích. „O čem to mluvíš?“ zašeptám. „Ten prdící polštářek je pravda, ale to bylo v osmé třídě! Ale kdes vzal to ostatní?“ nechápavě se na něho podívám. Počkat. „Boh…co bereš?“ zeptám se ho vyděšeně. Bože prosím, ať to není pravda!

 

„Co bych měl brát? Je to úplně neškodné. Je to jen taková malá růžová tabletka a je úúúúžasná.“ Rozesměje se ještě víc. Jako blázen.

 

„Růžová pilulka?“ zašeptám vyděšeně. Bůh zase zklamal…

 

„Ano růžová pilulka. Krásně tě uvolní a je ti po ní dobře. Vždycky pak vzpomínám na staré časy a říkám si, jak by bylo skvělé, si to zopakovat. Například ten výlet na hory. To jezero bylo krásný. A ti dva chlapi, co tam byli s námi, byli vážně úžasní. Tak vášnivý!“ zasní se. To po to jezero je to pravda, ale od chlapů je to výmysl.

 

„Boh…co si to udělal? Úplně sis vygumoval mozek…“ zašeptám. Ta droga je strašná.

 

Vytváří falešné vzpomínky, které se míchají se skutečnými, a daná osoba pak nerozezná, co je realita a co je výmysl. Ještě ke všemu má stejné účinky, jako mají jiné drogy. Od každé trochu. Uvolní se, má lehké halucinace a je naplněn štěstím. Plus se dotváří falešné vzpomínky. Postupně z lidí dělá debily a to doslova. Vygumuje jim mozky tak, že budou úplně jiní lidé. Tím, že nahradíte vzpomínky jinýma, dokážete totálně změnit charakter člověka. Z této drogy se nedá vyléčit. Teda dá, ale následky jsou horší. Nejenže skončíte, jako každý kdo se z této závislosti dostal, tudíž jako zubožení lidé bez sebevědomí, ale navíc budete mít falešné vzpomínky. I když budete vědět, že některé jsou falešné, nikdy nebudete vědět, které to jsou. Navždy budete něco jako schizofrenici. Pomatení schizofrenici. Na lidi které znáte, budete mít najednou jiný názor. Na svou matku, která se o vás starala, i když je sama vážně nemocná, najednou máte vzpomínky, jak vás bije, zatímco otec, který vás vždy jen nenáviděl a ponižoval, třeba i znásilňoval, je pro vás najednou bůh. Váš kluk je najednou odporný hajzl, i když stál celou tu dobu při vás a podporoval vás. Úplně se vám převrátí myšlení. Z mírumilovného člověka je pokrytecký sadistický hajzl, který má na vaše společné dětství zkreslené vzpomínky. Alias figurujete v něm vy a jedny velké sexuální orgie. Případ Boha.

 

„Boh…už to nejsi ty.“ Zašeptám a zle se na něj skrz slzy, které nechávám vlně téct po tváři, usměji.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Liliana, 2. 1. 2014 20:20)

Takže v prvom rade by som sa chcela poďakovať za tie popisy postáv a ďalší aj keď dosť smutný diel. Keď som si prečítala popisky tak mi dosť klesla sánka keď som čítala Zia. Teraz už chápem prečo je taký aký je a prečo sa postavil na odpor keď unášali toho chalana. Vážne si toho veľmi veľa pretrpel. No páči sa mi, že napriek všetkému sa nevzdal, stal sa silnejším a bojuje ďalej aj keď niekedy je to dosť ťažký boj keď sa zdá, že skoro celý svet je proti a človeku sa stráca pôda pod nohami. Našťastie má priateľov, ktorí ho podržia. No i napriek smutným pocitom čo zatiaľ vo mne poviedka vyvoláva sa neviem dočkať pokračovania a budem dúfať, že sa to o niečo zlepší :)

Re: ...

(Miu, 4. 1. 2014 12:54)

Liliano ty to umíš všechno tak krásně podat. Myslím, že to co jsi tu vylíčila cítíme všichni, jen nikdo neumíme formulovat tak jako ty :D Myslím, že Yuu tvoje komentáře hoodně povzbuzují :D

Re: ...

(Yukiko, 4. 1. 2014 13:23)

To je svatá pravda Miu-chan^^

*má skony tě zabít*

(Liia*, 2. 1. 2014 21:35)

Kde bereš ten pesimismus? Ne že bych si ho chtěla půjčit, ale štve mě, že je to deprimující a ty víš, jakej mám na to názor... ale co už. Doufám, že příště to už nabere ten děj, kterej bude vyhovovat mému gustu :D tohle je pro mě až moc smutný :´(
Miu má pravdu, že je to jiný než při tvých vyprávění, protože si pamatuji, jak jsi mi o tom říkala, ale tohle je jiný (víc smutnější - to ti budu připomínat dlouho a ještě déle tě tím štvát) :D

:(

(Miu, 2. 1. 2014 20:20)

to je smutnýýý a je to jiný než při tvých vyprávění :D