Zia a Andrej 1.
Zia
Sedím na té jediné židli, co tu mám a dívám se do zdi plné prasklin. Vypadá to jako krajka. Probleskne mi myslí myšlenka. Přemýšlím, jak to, že se to stalo mě. Jak jsem skončil tady. V téhle špinavé díře, kde to je shromaždiště pro feťáky, bezdomovce, opilce a další pochybné existence. Nepatřím sem. Nepatřím mezi ty ztroskotance, se kterými život vymetl podlahu. Pěkně špinavou podlahu. Doslova posranou podlahu. Všichni jsou tu obaleni tím svinstvem, co na nich nechal jejich nepodařený život a já sem prostě nepatřím. Nejsem ztroskotanec. Nejsem…v tom jediném se lišíme. A nejsem ani feťák ani opilec ani bezdomovec. I když to není, až taková pravda. Jsem bezdomovec, když bydlím v ubytovně? Když nemám domov, kam bych se mohl vrátit, kde by mě někdo čekal? Jsem bezdomovec, když tu již třetím rokem žiju s feťákama a dalšími jim podobným? Je to jako jejich doupě. Večer jsou tu šílený jízdy, na kterých není výjimkou, že se někdo předávkuje či otráví. Normálně ho vyhodí ven na ulici a dál se nestarají. Prostě ho nechají umřít.
Zezačátku jsem tu nemohl usnout a děsil jsem se těch venku. Postupem času jsem to přestal vnímat a jen si pořídil nový dveře s nejmíň deseti zámky. Stálo to hodně peněz, ale takhle se sem nikdo nedostane jak v noci, tak přes den. Přece jen tu bydlím a ne jen přespávám jako většina z nich. Mám tu své věci a některé stály majlant. Přemýšlím, jak to, že mě tu nechali.
Proč byl ke mně život tak krutý? Dost sebelítosti. Nakážu si v duchu a otočím se ke stolu, kde mám rozložené učení. Ve vedlejším pokoji duní hudba a někdo něčím mlátí o stěnu. Hádám, že nějakým tělem.
Povzdychnu si. Proč si nedaj na chvíli pohov? Nechápu to. Po chvíli dalšího tupého zírání, tentokrát do stropu, se ozve klepání. Už zase otravujou.
„Nic vám nedám! Nemám peníze, a i kdybych měl, tak vy je určitě nedostanete!“ zařvu na osobu za dveřmi.
„Já nechci peníze. Jen někoho hledám.“ Odpoví mi melodický hlas. Takhle nezní škemrající hlas feťáků o peníze na fet, ani nezní jako ti opilci či gorily, nebo jak si říkají. Vstanu a rozejdu se ke dveřím.
„A koho?“ zeptám se, jen co k nim dojdu. Rozhodně nemám v plánu otevírat.
„Bratra.“ Řekne znovu a mě při zvuku jeho hlasu přeběhne mráz po zádech.
„Tady není, a jestli ano, tak je to buď feťák, opilec, bezdomovec nebo někdo jako já. Hádám, že ani jedno z toho není, když má bratra, který se po něm shání, že?“ střílím od pasu. Jak můžu vědět, že v tom taky nelítá? Třeba svého bratra hledá kvůli fetu nebo chlastu.
„Ne to není.“ ozve se po krátké odmlce.
„Tak prosím odejděte a nechte mě na pokoji. Nemám, co víc vám mohu říct.“ Snažím se ho ještě slušně vypakovat od mých dveří.
„Kolik ti je let?“ zeptá se. Proč to chce vědět?!
„Co vás to zajímá?!“ vyštěknu a opřu se o dveře. Vypadá to, že jen tak neodejde.
„Jen tak. Zníš mladě a zajímalo by mě, co znamená, být na tom jako ty, neboť jsem si odvodil, že ty asi feťák a to ostatní nejsi, ne?“
„Proč to chcete vědět? Nemám potřebu se svěřovat někomu, koho neznám a kterého jsem v životě neviděl a mluvím s ním jen přes dveře,“ odseknu mu.
„A chtěl bys mě poznat?“ zavrní svůdným hlasem, ze kterého mi vyskočí husí kůže po celém těle.
„Ještě mě unesete do bordelu. Věřte mi, už se o to párkrát pokoušeli. Tyhle dveře ale vydrží hodně.“ Řeknu ledově. Skončit jako děvka se mi vážně nechce.
„Vážně? To jste tak rajcovní?“ zeptá se rádoby zvědavě.
„Znovu se ptám, proč vás to zajímá?!“ vyjedu na něj a mám chuť mu dát pěstí. Jenom kdyby mi v tom nebránily ty dveře.
„Jen by mě to zajímalo.“ Řekne ledabyle a já se ušklíbnu. Tak zajímalo, jo?
„Tak se nezajímejte a běžte najít svého pochybného bratra.“ Zavrčím a odrazím se ode dveří. Ve vedlejším pokoji se zničehonic začne ozývat nějak moc velký bordel. Jsou slyšet hlasy a jeden křičící o pomoc. Zase někomu něco dělají. Nejspíš si chtějí užít. Kolikrát jsem jim říkal, ať to dělají, když tu nejsem? Jinak jsem povinen onoho člověka zachránit. Nejsem až taková zrůda, abych nechal někoho na holičkách, když je téměř vedle mě. Rozejdu se ke dveřím a hluk se přesouvá zároveň se mnou. Nejspíš jdou ven.
„Sinbad!“ slyším křik toho za dveřmi a následné kroky od nich. Tak asi přece jen hledal bratra. Dojdu až ke dveřím a co nejrychleji odemknu všechny zámky. Jen co vyběhnu ven, dveře se zabouchnou a samy se zamknou. Velice užitečná věcička v dnešní době na takovémto místě. Pomalu se rozejdu ke vzdalující se skupince a k muži, který do nich něco hučí. Nejspíš mu stále nedošlo, že bude muset použít pěsti. Během chvilky je dojdu a zastavím se. Nejdou zas tak moc rychle.
„Neříkal jsem, abyste tohle nedělali, když jsem tu?!" zařvu na všechny přítomné.
Komentáře
Přehled komentářů
Konečně jsem se dočkala! víš jaký je to pro mě utrpení vědět o co zhruba nějak pude jenom nějakou kostru na styl co si mi řekla sem si už domyslela a čekat na to... počkej kolik? rok? :D ty si taková úžasná a taky zlá - nemám tě ráda :D jinka jsem zvědavá jak to máš napsaný dál, bo tohle je jedna jediná část kerá zhruba vím o co go :D mimochodem ten nádhernej obrázek sem nedáš? :) :D
...
(Liliana, 30. 12. 2013 14:59)Zaujímavý začiatok. Zia je pozoruhodná postava. Aj keď nemá s tými ľuďmi bližší kontakt tak sa im rozhodol pomôcť. Musím uznať, že má charakter. Zvláštny bol i ten chlap za dverami. Tie jeho otázky a ten tón akým hovoril tak to nemalo chybu :)
SMRT/ŽIVOT - stále se nemůžu rozhodnout :D
(Liia*, 29. 12. 2013 20:06)Yuu, Yuu... proč tvoje povídky musí začínat tak "úžasně" deprimujícím začátkem Doufám, že další díly budou o něco pesimističtější, ale to od tebe nemám spíše očekávat co? :D Jinak musím uznat, že je to zajímavý začátek a čekám, co se bude dít dál. Takže, jak bych teď řekla: naval další díl, jinak z tebe bude mrtvola :D
Re: SMRT/ŽIVOT - stále se nemůžu rozhodnout :D
(Yukiko, 29. 12. 2013 20:26)Pesimističtější? :D snad optimističtější, ne? :* a neboj, další díl bude v pátek :*
Ha!
(Miu, 2. 1. 2014 14:40)