Jdi na obsah Jdi na menu
 

7. Zia a Andrej

19. 1. 2014


Zia

 

Celý večer pak hrajeme různé hry, přes sport po tanec až po Asasína, u kterýho Leo stráví minimálně dvě hodiny, zatímco my se mu smějeme, jak mu to nejde. Když v tom ale začíná být lepší než my všichni dohromady, smích nás přejde a tak mu to radši vypneme s tím, že už hrál dost. Kolem druhý ráno to zabalíme a jdeme spát, přičemž neustále kecáme minimálně do tří. Ještěže je víkend a ne všední den, protože jinak bych nevstal.

První z nás vstal Cy, který je zvyklý vstávat brzo a tak vstal v devět a šel pomáhat Meryho mámě, do kuchyně se snídaní. Nás vzbudilo až volání na oběd někdy kolem dvanácté. Rychle jsme na sebe něco hodily a běželi se najíst, protože včerejší jídlo se skládalo jen z těch chlebíčků či co to bylo a pak chipsů, čokolád a kdoví jakých dalších nezdravých věcí.

„Dobré ráno.“ vletíme do kuchyně jak řízené střely.

„Ráno? Nemyslíš spíš poledne?“ usměje se na nás Meryho mamka. „Jen sedejte, tady máte oběd.“ Usměje se na nás.

Všichni zasedneme ke stolu a Cy pomůže paní domu chystat na stůl.

„To voní.“ Začne se rozplývat Leo.

„Taky jsem si dal záležet.“ nafoukne se Cy.

„Tos vařil ty?!“ vyjeknu. „A není to otrávený?“ strachuju se.

„Přestaň si ze mě dělat srandu.“ Nafoukne se a následně se rozesměje.

„No zas tak vtipný to nebylo.“ Ušklíbnu se.

„On má dneska nějakou zfetovanou náladu.“ Ozve se Meryho máma.

„Zfetovanou náladu?“ usměje se Leo.

„Jo zfetovanou náladu.“ ušklíbne se. „Září jak kdyby si něco šlehnul. Od rána se usmívá a směje se.“

„Tak to je špatný… to zavání láskou.“ Poznamená temně Mery.

„A jedním nejmenovaným profesorem.“ Dodám já.

„Když on mi napsal esemsku!“ zazáří mu oči a téměř vidím, jak mi tu před očima taje.

„Poslal esemesku? Jak to myslíš?“ diví se Leo.

„No pozval mě na rande.“ zamilovaně se usměje.

„Pozval na rande?!“ vyjekneme všichni tři zároveň.

„Copak vy mu to nepřejete hoši?“ vloží se do toho Meryho máma.

„Ale ano, ale jenom se divím tomu, že ho Snape někam pozval.“ Vysvětlím jí.

„Snape?“ nechápe.

„No povahově je úplně stejný jako profesor Snape z Harryho Pottera.“ pokrčím rameny.

„Ale musíš na svý lásce milovat i chyby!“ ohradí se už z principu Cy.

„Ale on snad nic jinýho nemá. Říkám to pořád a stejně mě neposloucháš.“ Povzdychnu si.

„Včera ale nebyl takovej morous… byl… úžasnej…“ zasní se a do tváře se mu vlije ruměnec.

„Bože co jste spolu dělali?“ vyjeknu a bojím se jen si představit, co mu tu červeň do těch tváří dostalo.

„Nic moc… skoro k ničemu nedošlo.“ Pokrčil rameny, ale ruměnec mu z tváří nezmizí.

„Skoro k ničemu nedošlo?!“ znovu ze mě vyjde ten vyděšenej zvuk. Oni spolu něco dělali? Se Snapem? Bože proč?! „Raději mlč, nechci si to představovat!“ brzdím ho, než se o tom rozpovídá.

„Ty mě nechceš nechat říct své dojmy.“ Urazí se.

„A vůbec, proč jsi nám to neřekl včera, když jsi přišel?“ nechápe Leo. Upřímně, není sám.

„No já jsem z toho byl tak mimo, že jsem si to ani moc nepřipouštěl a až pak večer, když jste spali jsem nad tím víc přemýšlel a tak nějak mi došlo, co se vlastně stalo… a pak mi taky v půl deváté poslal sms s tím pozváním na rande.“  Rozplývá se.

„No tak kluci, dost žvanění a pusťte se do toho.“ Přeruší nás paní domu.

Raději ji poslechneme, protože máme v živé paměti nedávný incident, kdy Lea vytahala za uši za to, že jí nevyprávěl o jeho posledním objevu. Nevím, co by nám udělala za tohle. Je to nenapravitelná yaoistka a aby nám ze života neudělala peklo, musíme jí říkat skoro všechny podrobnosti našich vztahů nebo známostí. Občas je to vážně strašné.

„Dobrou noc.“ popřeji a pustím se do toho.

„Dobrou noc? ty vážně ještě spíš.“ Zasměje se Leo.

„No tak dobrou chuť.“ opravím se se smíchem. „Vážně je to výborný.“ pochválím to a začnu to do sebe házet, až se mi dělají boule za ušima.

Po obědě se nějak všichni sbalíme a vyrazíme každý domů. Pomalu se ploužím, protože se mi nechce do toho zablešenýho kutlochu plnýho bezdomovců a feťáků. I když se cestu snažím prodloužit, co nejvíc to jde, stejně jsem se sem během chvíle dostal. Nahodím neutrální výraz a začnu si prorážet cestu ke svým dveřím. Je tu nějak moc velký rozruch. Rychle se protáhnu skrz nějaký chlapy co smrdí, jak kdyby se minimálně měsíc nemyli. I když co čekat, beztak jsou to bezdomovci. Konečně se protlačím ke svým dveřím, kde se ale zastavím, protože o dveře se opírá Boh a jen co si mě všimne, zamíří ke mně.

„Co tu chceš?“ zeptám se ostře a nachystám se na případný útok či obranu.

„Chci si promluvit bráško.“ Zašeptá smutně a křivě se na mě usměje.

„O čem, a neříkej mi bráško, už to nejsi ty.“ zavrčím na něj a nenápadně se kolem něj protáhnu ke dveřím, kde začnu odemykat zámky jeden po druhém. Nechám si sejmout ruku, naskenovat oči a zadám kód. Stále mi ale zbývá minimálně pět zámků.

„O tom co se stalo minule. Omlouvám se.“ Sklopí hlavu a vypadá to, že ho to vážně mrzí. Že by to ještě nedošlo tak daleko, ta droga?

„Omluvit?“ zeptám se potichu. Ta malá naděje co zde svitla, je jako balzám na duši. V hlouby duše vím, že je to nemožné, ale stejně se má naivní mysl snaží najít důvod, proč by mohl být zase normální, můj milovaný Boh.

„Ano, omluvit se za to, jak jsem se choval… byl jsem mimo…“ podívá se na mě s bolestí v očích.

„A co ty růžový pilulky? Ty už nebereš?“ zeptám se. Vím, že je nemožné přestat ale… je to Boh. On by určitě zvládnul se z toho dostat.

„Růžový pilulky…“ nakrčí čelo, jako by si nemohl vzpomenout, o čem to mluvím. „Aha, růžové pilulky. Ano ty beru. Jen díky nim jsem ještě při smyslech a pamatuji si všechny ty úchylnosti, co jsme spolu dělali.“ Zašklebí se na mě. „Víš tak mě napadlo, co kdybychom někdy uskutečnili to znásilnění? Vím, že to máš rád tvrdě a bolestivě a oni jsou po tobě celí žhaví.“ Usměje se na mě a já se otřesu hnusem. Zbývají tři zámky.

„Ne, nemám to rád tvrdě a bolestivě… Bohu za co ses přišel přesně omluvit?“ zašeptám a do očí se mi derou slzy. Není to můj Boh a už nikdy nebude. Ta pravda je bolestivější, než se zdá. Minule jsem to plně nepochopil a stále doufal… stále doufal, že tam někde je můj starý Boh… ale není. A nikdy už nebude.

„Přišel jsem se omluvit za to, že jsem pochyboval o tom, že by ses nenechal znásilnit. Byl jsi na mě přece naštvaný a tak jsem sem přišel, aby to mezi námi bylo jako dřív.“ pokrčí rameny. Tak omluvit se za to že pochyboval, jo? Z očí se mi už doopravdy spustili slzy a já jen stěží zadržuji vzlyky. Ještě dva zámky.

„Neobtěžuj se Boh. Já nejsem takový, jakýho mě máš ve vzpomínkách…“ zamumlám.

„Jakto?! Vždyť jsi to měl tak vždycky rád! Proč najednou ne? Už nechceš, abych ti to dělal já, teď chceš, aby ti to dělal ten parchant z minula, co?!“ zaječí. Jeden zámek.

„Ne Boh…“ vydám ze sebe mezi vzlyky a konečně odemknu i ten poslední. Rychle zaběhnu do pokoje a zabouchnu mu dveře před nosem. Automatické zámky se hned zamknou a já se svezu podél dveří.

 

Proč se z něj stalo tohle? Proč to začal brát? Co se mu do prdele stalo?! Kde je můj bráška, můj starý milující Boh, který mě vždy ochraňoval a miloval? Z očí se mi nezadržitelně řinou slzy a já se je marně snažím setřít. Rozvzlykám se a složím hlavu na kolena přitažené až k bradě. Hlavou se mi ženou samé depresivní myšlenky, dokonce pomyslím i na sebevraždu. Za těchto hrozných myšlenkových pochodů usnu stočený v klubíčku se slzami na tvářích. Probudí mě až bušení na dveře. Vzbudím se a celý se roztřesu. Zdálo se mi o tom, jak mě znásilňují. Už dlouho jsem ty noční můry neměl. Jediná změna od skutečnosti byla ta, že ten kdo mě znásilňoval, byl Boh… Bože proč?!

„Zio jsi tam?!“ uslyším zpoza dveří melodický hlas. Hlas Andreje. Co tu chce?

„Co tu chceš?“ zavolám zpět.

„Nechceš mě pustit dovnitř?“ zeptá se lehce nervózně.

„Ne nechci.“ odseknu mu, i když opak je pravdou.

„Prosím.“ škemrá.

„Tak jo.“ svolím po chvíli a otevřu mu. Jen co je uvnitř, sedne si na mou postel a koukne se na mě.

„Tak co jsi chtěl?“ podívám se na něj se zvednutým obočím.

„Chtěl jsem... chtěl jsem tě někam pozvat.“ Řekne a hlas se mu trošku třese. Tak pozvat, jo?

„A kam jako?“ zeptám se.

„No chtěl jsem tě pozvat na rande. Někam do cukrárny nebo do kina. Já nevím, co tu máte.“ Pokrčí rameny a jeho hlas už zase zní jistě a tak svůdně. Téměř mu tu teču před očima.

„No… já nevím.“ Začnu se ošívat. Chci s ním jít, ale bojím se.

„Prosím dej mi šanci.“ Zaprosí a usměje se na mě tak do kolen dostávajícím úsměvem, že mu na to kývnu dřív, než si uvědomím, co jsem to vlastně udělal.

„Super.“ Zářivě se na mě usměje a zase málem roztaju. „Co se stalo?“ zašeptá, když si všimne mých zarudlých očí.

„N-nic.“ Zamumlám. „Ale kdybys šel, byl bych rád.“ Smutně se na něj podívám. Bez řečí se zvedne a rozejde se ke dveřím.

„Ve škole se ještě domluvíme co a jak.“ Usměje se na mě. „Doufám, že zítra už budeš v pořádku.“ Dodá a počká, až odemknu všechny zámky. Hned nato se ke mně natáhne a rychle mě políbí. Se svůdným úsměvem rychle zmizí a já si jen zasněně sáhnu na rty. Dveře nechám, aby se samy zavřely a dopotácím se k posteli na kterou si sednu. On mě políbil. Políbil mě. Andrej mě políbil. Uvědomím si a celý zrudnu. O vztazích jsem vždy četl jen v knížkách. Osobně jsem nikdy s nikým nechodil. Právě mi byl ukradnut první polibek.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

..

(Miu, 20. 1. 2014 17:40)

zapoměla jsi první DOBROVOLNÝ polibek... No nic je to boží opět jsem začala zase psát a bude trvat než se rozepíšu - stojí to za houby jinááč tak snape ho poznal na rande jo? no to bych do něj neřekla :D

/...

(Liia, 19. 1. 2014 19:57)

Úžasný díl, ale to ty víš, takže se není o čem bavit. Mrzí mě že Zia ztratil Boha, ale musí si uvědomit, že to už není on, i když to bude těžký, ale naštěstí má úžasné přátele a možná i budoucího přítele (v což doufám, že tak i bude). Ale musím říct, že se mi nezdá, že ty ON měl teprve první pusu za sebou...*

...

(Liliana, 19. 1. 2014 19:35)

Je to suprová kapitola. Musím uznať, že Meryho mama je skvelý človek. Tak sa zdá, že môj pocit ohľadne Cy a Snapeho bol správny. Teda dúfam, že som to správne pochopila. Myslím, že budú tvoriť zaujímavý pár. Sú protikladmi toho druhého a ako sa hovorí protiklady sa priťahujú. Možno to občas môže priniesť problémy do vzťahu, ale keď obaja chcú a kominukujú spolu mali by byť schopní si to vyriešiť. Čo sa týka Zia mám o neho tak trochu strach kvôli tomu čo sa mu zdalo. Sny sa zvyknú stať predzvesťami toho čo sa stane. A čím živejší sen tým väčšia pravdepodobnosť uskutočnenia v reálnom živote. Myslím, že to bolo akési varovanie. Už to, že sa mu ten imbecil (ináč sa ani nazvať nedá) prišiel ospravedlniť za to, že ho zle pochopil. Neviem, ale mám pocit, že sa Zia tak ľahko nevzdá a naozaj sa ho pokúsi znásilniť. Len dúfam aby som sa zmýlila. Čo sa týka Andreja tak som rada, že urobil prvý krok a rozhodol sa pozvať Zia na rande. A ten bozk nemal chybu :) To ako sa Zia potom cítil i zistenie, že to bol jeho prvý bozk bolo zlaté :) Navonok je silný a drsný no jeho duša je citlivá i krehká :) Neviem sa dočkať pokračovania :)

Čo sa týka úpravy ja som za túto úpravu aj keď tá pred tým nebola zlá, ale táto je taká konzistentnejšia a pritom prehľadnejšia :)

A prosím vymysli profesorovi nejaké meno. Nehovorím, že Snape je zlé meno, ale skôr mi to i v Harrym Potterovi pripomínalo nejakého úlisáka aj keď som tú postavu poznala.

Jsem první :333

(Abby, 19. 1. 2014 18:25)

Už zase sem první ^____________________________^ *usmívá se jak sluníčko na hnoji* Lásko klaním se před tebou a na kolenou prosím další kapitolky (sice je mám v počítači, ale... :D)