Jdi na obsah Jdi na menu
 

10. Zia a Andrej

22. 3. 2014

 

 

Yashihiro

 

Doprovodit domů? To jako vážně? Proč tak najednou? Ještě před chvílí tu byl celý naštvaný z toho, že by měl mít ochranku a najednou se bojí? Myslí si, že jim na to skočím? Co mají v plánu? Možná chtějí někoho chránit… někoho tady. Nemůžu se ale najednou začít rozhlížet. Musím s nimi hrát tuto hru. Co takhle židle? A pád? Jo to by šlo, usměji se.

„Jistě, klidně tě doprovodím,“ začnu se houpat na židli a jakoby náhodou jí najednou podjedou nohy a já letím na zem. Ozve se taková rána, že se na nás otočí všichni zákazníci a já ho uvidím. Tak proto? Možná… ale nikdo jiný, kdo by přitáhl mou pozornost, tu není… takže on.

„Jsi v pohodě?“ starostlivě si mě měří Zia a podává mi pomocnou ruku. Přijmu ji a s jeho pomocí se vytáhnu zpět na nohy. Divím se, že jsem ho nestáhl k sobě na zem, když je tak drobný. Má sílu, kterou by do něj člověk neřekl.

„Jste v pořádku, pane?“ přiletí k nám servírka. Až teď? Ti teda mají postřehy.

„Ano jsem, ale už raději půjdeme,“ usměji se na ni a strčím jí do ruky desetidolarovku. „Drobné si nechte,“ odbydu ji a vydám se ven. Zia se zařadí za mě a Andrej nás předběhne. Všimnu si, že jde tak, abych na toho kluka neměl výhled. Takže jde vážně o něj. Je sladký. Ten mi v mé sbírce chybí. Bude mít to nejvýznamnější místo.

Vyjdeme před cukrárnu a tam se rozloučíme s Andrejem. Ze Zii jde jasně poznat, jak neví, jak se s ním rozloučit. Je to jeho první rande a já mu ten vztah přeji. Andrej vypadá na slušného kluka, který ho má asi opravdu rád. Trošku jsme si… popovídali, když byl Zia pryč. I když neustále někomu esemeskoval. Nejspíš se domlouval se Ziou. Nevím, jestli mě mají za debila, nebo jsem jenom nadpřirozeně inteligentní, ušklíbnu se.

„Takže… jak se vede Zia?“ zeptám se mezi řečí, aby nestála. Stejně se zatím žádná nevede.

„Jak se vede? Celkem dobře…“ zamumlá.

„Ten kluk byl…“ chvíli hledám správné slovo. „přítel? Byl to tvůj přítel?“ zeptám se a sleduji, jak zrudl.

„Není to můj přítel… je to… no… měli jsme rande,“ pokrčil rameny, stále rudý jak rajče.

„Jo, to jsem poznal,“ zasměju se.

„Nesměj se mi!“ bouchne mě do ramene.

„Ale to nejde! Vy jste vypadali jak čerstvě zamilovaní. Prostě dvě hrdličky! A jak ses rozčiloval,“ usmívám se jak blbec. Jsem rád, že si někoho našel. „Přeju ti to,“ rozcuchám mu vlasy, což bytostně nesnáší. Miluje, když se mu jimi někdo probírá, ale nenávidí, když mu z nich někdo dělá ještě větší vrabčí hnízdo, než už má.

„No… možná že jsem se vážně zamiloval,“ povzdechne si.

„A proč vzdycháš?“ nechápu ho.

„Ale jak mám vědět, že to se mnou myslí vážně? Že nejsem jenom hračka? Že mě jenom v nejbližší chvíli, jak budeme někde sami, neodtáhne do keře a neznásilní mě?!“ zoufale si vjede rukama do vlasů.

„Neboj, myslí to s tebou vážně a nemyslím si, že zrovna on by tě chtěl znásilnit. Když jsi byl pryč, ztihli jsme si trošku… popovídat. Není to zlý člověk a rozhodně mu na tobě opravdu hodně záleží,“ pokusím se ho uklidnit.

„Stále mám strach z doteků. Vždy, když se mě někdo dotkne, uvnitř se celý otřesu a přemáhám chuť odtáhnout se. Když někdo udělá nepředvídatelný pohyb, nebo něco co nečekám, zažívám malý infarkt. Je to strašné. Sice už to na mě nejde poznat zvenčí, ale uvnitř se to stále děje…“ šeptá. Obejmu ho. Musí to pro něj být těžké. „I když jsem ti dělal děvku, díky tobě jsem v relativním pořádku a stále se to zlepšuje. Jen proto, že jsi mě naučil nebát se toho. Nebát se dotyků…“ šeptá mi do hrudi. Cítím, že se mu chce brečet, ale nejspíš nechce vypadat jako slaboch.

„Klidně breč, maličký. Jsem rád, že aspoň něco hezkého sis z toho odnesl. Aspoň se necítím jako hnusnej pasák, co tě jen využil. Dodnes si to vyčítám,“ smutně se pousměji.

„Nemáš co. Jen díky pobytu u tebe jsem schopný fungovat a tvářit se, jako že mi nic není… už je to vlastně skoro pravda,“ usměje se. Teď je to ale upřímný úsměv od srdce. „Pořád to není ideální, pořád je to… stresující a trošku strašidelné, ale když si vzpomenu na to, jak jsem se choval předtím a jak bych se choval teď, kdyby sis mě tehdy nevydržoval…“ nechá vyznít větu do ztracena. Je mi to jasné. Rozhodně by to nedopadlo moc dobře. Byl by z toho doteď v háji. Nedokázal by se z toho dostat a zase se dát dohromady. Nemohl by zase začít normálně žít. Vevnitř je to vlastně osamělý citlivý kluk, kterému ve čtrnácti skončilo dětství. Pevněji ho obejmu. Chvíli mi obětí opětuje, nbež se ode mě odtáhne, s drobným úsměvem na rtech.

„Děkuji,“ dám mi pusu na tvář. Musí se natáhnout na špičky, aby na mě vůbec dosáhl. Je to prostě náš malý Zia, něžně se pousměji. „Proč se tak chlípně usmíváš?“ zamračí se na mě hraně.

„Chlípně? Cože? To myslíš mě? Jen jsem přemýšlel, jak jsem rád, že jsem tě tehdy našel,“ bráním se se smíchem.

„Dobře, budu dělat, že ti věřím,“ vyplázne na mě provokativně jazyk.

„Ty malej!“ zaječím afektovaně a hned na to se směju s ním. Je příjemné si takhle popovídat. I když se při tom vzpomíná na staré špatné časy.

„Tak, co ty a tvoji objevové? Stále si nenašel nikoho, kdo by okouzlil nejen tvého kamaráda tam dole, ale i tvé srdce?“ vyčkávavě se na mě zadívá. Jen trhnu rameny. Hledání lásky jsem vzdal už dávno. Nemám čas ani možnosti ji v mém „povolání“ hledat.

„Nějak… na to není čas…“ odmlčím se.

„Není čas? Měl by sis občas odpočinout. Vím, že tvoje obchody jsou hodně… rizikové… nebezpečné… kruci jak to správně popsat? Ale měl by sis dát i trošku volna. Goro to za tebe může vzít na chvíli,“ přesvědčuje mě za chůze.

„Jenomže já se o něj bojím. Co když mu lidi nebudou věřit? Nemyslím naše lidi, ti ho znají a uznávají ho, ale myslím ty, co s nimi nějak obchoduji nebo něco tak. Co bych dělal, kdyby ho zabili? Kdyby udělal špatný krok a oni by si rozmysleli svůj úmysl chovat se vzorně a mírumilovně? Co když by ho pak zabili? Co bych dělal?!“ rozhodím rukama a zoufale se na něj podívám. Jen pokrčí rameny.

„Musíš mu víc věřit,“ řekne jen a zrychlí.

„Ale já se o něj bojím. Bojím se mu věřit,“ namítnu tiše.

„To je pak ale tvůj problém a nikdy si neodpočineš,“ usadí mě a rázuje si to ještě rychleji.

„Já vím… jenže já si nemůžu pomoct. Je to můj mladší bratr! Stále mám potřebu ho ochraňovat, i když je už dospělý a má vlastní život i svobodu. Můžu být jen rád, že se rozhodl pracovat pro mě,“ pousměji se.

„No vidíš. Teď ještě mu trochu věřit,“ povzbudivě se na mě otočí. Radši to vzdám a jdu za ním. Jsme už skoro u jeho ubytovny.

„Tak doufám, že si někoho najdeš, protože ty potřebuješ lásku. A neříkej, že ti stačí bratrská láska,“ hrozivě se na mě podívá a svůj argument si tedy raději nechám pro sebe. „Jsme skoro tady, takže už můžeš jít,“ usměje se na mě.

„Ne ne, doprovodím tě až ke dveřím a odejdu, až uvidím, že jsi vážně uvnitř,“ rázně odmítnu a jdu dál s ním. Jen si povzdechne. Ví, že nemá cenu mi odporovat. Stejně bych tam za ním šel, ať by se mu to líbilo nebo ne.

„Tak jsme tu. Díky za doprovod a hezkej pokec. Že jsem se mohl vypovídat,“ ještě mě obejme, než zmizí za dveřmi.

„Taky děkuju a hodně štěstí s tím tvým Andrejem!“ skoro zakřičím přes dveře, aby mě slyšel.

„Jasně jasně, tak už běž,“ ozve se přidušeně zpoza dveří a mě je jasné, že je zase rudý jako ředkvička politá kečupem a křížená s přezrálým rajčetem s kapkou jahody. Rychle se tedy zařídím podle jeho rady a běžím zpět k cukrárně. Ještě že mám takovou kondičku. Takhle jsem tu za necelých pět minut a když dorazím k rohu, zaslechnu Andreje, jak na někoho křičí. Tiše se přikradu co nejblíž a zaposlouchám se do očividně jednostranné hádky.

„Seš vůbec normální? Jak jsi tam vůbec mohl vlézt? Víš, co se ti mohlo stát, kdyby si tě všiml? A proč jsi nás vůbec sledoval? Byli jsme na rande a on nás sleduje můj vlastní bratr!“ ječí. Takže bratr, jo? Hm… to zní zajímavě.

„Ale-„

„Žádné ale! Ještě chvíli a mohl jsi skončit jako děvka mafiána!“ vyjede na něj a nenechá ho říct ani slovo.

„Co když chci, být děvkou mafiána?!“ ohradí se ten druhý, ten sladký. Tímto výrokem mu nejspíše vyrazil dech, neboť se hodnou chvíli neozývá. Není jediný, komu ten dech vyrazil.

„C-cože?“ zeptá se zmateně Andrej. „COS TO ŘÍKAL?!“ zařve, jen co mu dojde plný význam těch slov.

„Ale nic,“ snaží se to zamluvit kluk.

„JAK NIC?! Moc dobře jsem slyšel, že chceš dělat děvku mafiánovi?! Co si vůbec myslíš, že děláš?! Jsi snad debil?! Jsi? Jak si to představuješ? Víš, co to obnáší? Víš, co obnáší být mafiánskou děvkou?!“ nepřestává ječet.

„Co když vím?“ zeptá se provokativně. Je blázen? Vždyť i mě přijde momentálně docela nebezpečný! A to už je co říct!

„Ty se mě snažíš zabít, že ano? Jen se mě snažíš zabít…“ uklidňuje se.

„Brácha, myslíš si, že bych někomu dělal děvku? Ani  za zlaté prase, milion k tomu a toho sexy chlapa co s váma seděl u stolu. Tak tomu bych ji možná i dělal…“ zamyslí se. Ano! Mám šanci! I když… stejně by byl můj, i kdyby nechtěl.

„O něm se tu celou dobu bavíme!“ vyletí znovu Andrej.

„CO?“ zeptá se inteligentně můj budoucí milenec.

„Celou dobu se tu bavíme o mafiánovi, jak mu budeš dělat děvku a on to byl ten, podle tebe sexy chlap, co s námi seděl u stolu!“ úplně vidím, jak si trhá vlasy zoufalstvím. „Simbade, ty jsi vážně ten největší debil pod sluncem!“ Simbad? Miluji exotiku, takže to je vážně něco pro mě. Spokojeně se ušklíbnu.

„Aha,“ řekne jen Simbad. Krásné jméno.

„Jdeme domů!“ zavrčí Andrej. Cože? To ne! Jen doufám, že to není tímhle směrem! Ale kroky se vzdalují, nepřibližují se. Oddechnu si. Ještě aby věděli,  že jsem celou dobu poslouchal. Pak bych k němu neměl tak snadný přístup, jak by ho Zia a Andrej chránili.

Spokojeně se vydám domů. Vezmu to pěšky, i když budu muset jít skoro dvě hodiny. Mohl bych si objednat taxíka, nebo si zavolat vlastního řidiče, ale mám hodně o čem přemýšlet. Musím vymyslet způsob, jak ho dostat. Celou cestu nad tím přemýšlím, když na to konečně přijdu. Ano! To je skvělý nápad. Jsi geniální, Yashihiro, spokojeně se usměji.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

~Po sto letech~

(Liia, 25. 3. 2014 7:59)

Tak a je to jasný... Simbad je v háji. Líbí se mi jeho postoj a to s jakou jistotou to říká, ale myslím, že ani to mu nepomůže. Navíc, když to Yashi slyšel. Ale ten konec mě dostal :D! Promiň Sim, ale rozhodně fandím Yashimu. Oni dva budou skvělej pár a myslím, že si náš mafiánek bude muset trochu víc o něj zabojovat, jinak nemá šanci...

...

(Liliana, 24. 3. 2014 20:12)

Prepáč, že tak neskoro komentujem, ale bola som celý víkend mimo. Popravde som z toho dielu dostala ako to slušne povedať...hmmm... totálny výtlem. Nedalo sa ináč. To za akého idiota mal Zia Yashihira nemalo chybu. Čím viac sa snažili utajiť Simbada pred Yashihirom tým viac na neho upozorňovali. Tak sa zdá, že prítomnosť Andreja mala na Zia nie práve najlepší vplyv. Úspešne ho rozptylovala takže Zia akosi pozabudol na to čo Yashihiro dokáže. Ale zas na druhú stranu keby sa neboli dopustili tejto chyby nenabralo by to taký spád a nečakaný zvrat. Yashihiro má vďaka tomu viac času si získať i spoznať Simbada. Takže by to mohlo vyústiť to rovnocenného, plnohodnotného partnerského vzťahu. Priznávam bez mučenia, že sa mi Yashihirova postava veľmi páči. Nielen jeho osobnosť, ale i jeho schopnosti. Vždy som dá sa povedať obdivovala ľudí, ktorí si vedia zistiť všetko čo potrebujú bez toho aby vzbudili podozrenie. Je to určitá rafinovanosť, ktorá z nich robí nepredvídateľných a veľmi nebezpečných protivníkov. Sú to skutoční predátori v ľudskom svete. No myslím si, že vďaka tomu dokážu ochrániť tých, na ktorých im záleží. No tiež priznávam, že to nemusí byť vždy pravda. Už sa neviem dočkať pokračovania :D

:D

(Miu, 22. 3. 2014 11:43)

Jsi zlá víš to? :D je to dokonalý a říkám, že Simba je v průseru :D fandím ti Yashi, ale doufám, že to nebude jenom tvoje vydržovaná děvka, ale muž tvého srdce. Simba je dobrej debil, ale nějak zásadně mi to nevadí :D

Re: :D

(Yukiko, 22. 3. 2014 12:23)

Já jsem ráda zlá, víš? :D a to "SImba je dobrej debil" mě totálně zabilo :DDDD

*Perverzní úsměv*

(Abby, 22. 3. 2014 3:20)

Zlató? Jak to děláš, že se ti to vždycky tam moc povede? :O Krásná kapitola těším se na další :33

Re: *Perverzní úsměv*

(Yukiko, 22. 3. 2014 12:22)

POvede? :D mohlo by to být i lepší :D ale děkuju^^ :**