Jdi na obsah Jdi na menu
 

I. Amor Immortui (Zdání Klame)

5. 3. 2015

 „Už jsi slyšel o té nové vraždě? Říká se, že se prý nějaký ochočený upír utrhl ze řetězu,“ zeptá se černovlasý muž chlapce vedle sebe. I když vypadá na patnáct, už má za sebou víc jak pět století. To ale jeho společník neví. Řekl mu, že má nemoc, díky které vypadá o deset let mladší, takže místo pětadvaceti má vzhledově jen patnáct. Uvěřil mu. Neměl důvod mu nevěřit, vždyť se znali již pět let a to je přece dost dlouhá doba, ne? Alespoň pro černovlasého mladíka. Pro malého upíra ovšem pět let není nic. Je to jen kousíček času, který stráví na tomto světě. Jako nesmrtelný zažije ještě mnoho věcí a pět let je jako minuta, nebo i sekunda, v tom moři času. „Banda jedna upírská! Měli by se držet zkrátka! Jsou to jen podřadné stvoření hodné leda tak na sexuální uspokojení, to ano,“ chlípně se usměje.

Najednou se chlapcova tvář zkřivila nechutí vůči jeho slovům. Jenže nemůže mu nic udělat. Nemůže ho potrestat, ani mu nějak pohrozit, protože jako upír na to nemá právo a černovlasý mladík by ho jistě zabil, kdyby zjistil, kým doopravdy je. A to on nechtěl. I přes své přesvědčení, že se smrtelníkem si nikdy nezačne, mu tenhle elegantní a šarmantní mladý muž něčím imponoval. Něčím ho přitahoval a tomu on nedokázal zabránit, ať se snažil jak chtěl. Vzdal tedy tento marný boj sám se sebou a stal se mladíkovým společníkem.

„Víš, občas, v takových těch slabých chvílích mě napadá, proč se upíři nevzbouří? Vždyť kdyby spojili své síly, tak by byli silnější než my lidé i s našimi zbraněmi, kterými je držíme v šachu... Nebo ne?“ podívá se na chlapce a očekává, že se nějak vyjádří. Ten se na něj podíval nerozluštitelným pohledem a po chvíli promluvil.
„Myslím, že jsou upíři moc hrdí a egocentričtí na to, aby se sjednotili, když mezi nimi vždycky bylo nesčetně sporů i bez lidského přičinění,“ pokrčí rameny a raději to více nerozvádí. Nechce, aby se nějak, byť omylem, prozradil.

 „Ale stejně by se měli všichni zabít a pověsit za ta jejich prokletá krvechtící hrdla na hák!" nijak se vzhledově starší mladík nesnaží skrýt svoji nenávist k dané krvesajné rase.

„Nemůžou za to, jací se narodili, Hansi,“ klidní ho mladý upír. Mrzí ho, že muž o kterého se tak zajímá se k upírům staví takhle.

„Nemůžou, ale to je neomlouvá!“ stojí si za svým Hans. „Copak tebe neštve, že tě vlastně může každou chvíli přepadnout nějaký upír a vysát z tebe život?” vyčkávavě se na něj podívá.

„Ne, ani ne. Jsem s tím oproti tobě smířený, víš?“ ušklíbne se. Nemůže mu přece říct, že jemu tohle nebezpečí nehrozí, že to on sám je tím nebezpečím.

„Děje se něco, Luciusi?“ ptá se Hans starostlivě, když vidí výraz na přítelově tváří.

„Ne, nic, jen jsem se zamyslel,“ lehce se pousměje Lucius a v duchu si připomene, že už se prostě nesmí zamyslet, když to dojde tak daleko, aby ho Hans oslovil i jménem. „Tak, víš něco víc o té vraždě?“ snaží se odvést pozornost jinam.

„Ach ano,“ nadšeně si poskočí černovlasý Hans. „Našli tělo, které bylo skoro k nepoznání, jak bylo roztrhané,“ odmlčí se.

„Tak to to potom ale nemusel být upír, ne?“ přeruší ho Lucius.

„Nemusel, kdyby tam byla nějaká krev... Jenže nebyla. Ještě před roztrháním byla z těla vysátá úplně všechna, takže nebyla nikde ani kapka... O to to vypadalo děsivěji...“ zamumlá.

„Tys to viděl?“ vykulí oči Lucius.

„Neviděl, říkal mi to kamarád," poškrábe se rozpačitě na hlavě.

„A jsi si jistý, že je to pravda?“ zeptá se Lucius.

„Věřím mu, Luci,“ pousměje se.

„Krev nebo život!“ ozve se ležérní hlas zpoza rohu a před nimi se objeví vysoký elegantní upír. Podívá se na ně zpod krempy svého klobouku. 'Tak ten je ale kus,’ pomyslí si Lucius a koutkem oka pohlédne na Hanse. Ten vypadá, jakoby ho polili ledovou vodou.

„To vyjde nastejno, ne?“ konečně se probere.

„Ach ano, nejspíš vás nenechám naživu,“ zachechtá se svůdným hlubokým hlasem, až mladému upírovi přeběhne mráz po zádech. Upír naproti nim se celou dobu soustředí jen na Hanse a až teď se jeho oči přesunou i na Luciuse. Chvíli na něj zírá, než se mu oči rozšíří poznáním.

„P-pane? Nevěděl jsem, že jste to vy. Kdybych věděl, že tenhle svůdný mladý muž je Váš, tak bych se vám ani nepletl do cesty,“ kajícně se mu ukloní. Hans to celé nechápavě sleduje, než mu začne docházet, co upír vlastně řekl.

„Pane? A tvůj?“ podívá se na Luciuse.

'Jak z toho ven? Zapírat?! Nařknout upíra z čtení mysli a následné využití ve své nekalé zájmy? I když to není pravda?' Má zradit svoji vlastní krev? Stojí mu za to, tenhle lidský červ?

„Vymýšlí si, Hansi. Přečetl si v tvé mysli, jak moc nenávidíš upíry a teď se tě snaží poštvat proti mně. Upíři mají rádi násilí a ještě raději násilí na lidech si blízkých,“ zvolil si stranu. Očividně mu za to stojí.

„C-cože?“ ozve se nechápavě upír.

„Jste usvědčen a zatčen za úmyslné ovládnutí mysli člověka,“ ledově prohlásí Hans. 'Takže na to skočil,“ pomyslel si Lucius. Ovšem spletl se. Od nově zatčeného upírova výroku začal přemýšlet, jak to vlastně s tou Luciusovou nemocí je… opravdu ji má, nebo je taky upír? Ale to je blbost, upíři by nebyli schopni chovat se jako člověk. A kdyby byl upír, poznal by to. I tak, měl špatnou náladu a když se mu tenhle upír připletl do cesty, nedostane se už na svobodu.

„Pane, co to má znamenat?“ ptá se zmateně upír, když ho černovlasý muž svazoval antivampírským vláknem. Lucius ho v tu chvíli trošku litoval. Tahle slitina kovů začne po pěti minutách lehce pálit, ale pálení po chvíli přejde v žár, který upírovi spálí kůži a pokračuje dál do masa, až na kost, kterou už nedokáže roztavit, ale bolestivě se do ní zařezává. Je to pekelná bolest. Jen díky své extrémní regeneraci prošel zkouškou při vstupu do lidské pořádkové služby. Ovšem z bolesti to ničemu neubralo.

Zradil svou rasu. Proč mu to není ani trochu líto? Proč necítí výčitky svědomí? Nejspíš už je jen masový vrah… i jeho svědomí před ním uteklo, už i ono se ho bálo.

„Tohle znamená, že jsi vinen a budeš souzen řádným soudem pro upírské záležitosti,“ pronese Lucius obřadně a s ledovým klidem se na něj dívá.

„Ale z žádného procesu ještě žádný upír nevyšel živý!“ zděsí se a hodí po něm zoufalý pohled, když se ozve Hans.

„Právě. Žádný a ty určitě nebudeš první. Pochybuji, že někdy vůbec nějaký první bude,“ zachechtá se zlomyslně a s nenávistí plivne upírovi do obličeje. „Jste jen zrůdy, které nemají právo žít,“ pokračuje a upír vrhne poslední prosebný pohled k Luciusovi, ale když mu dojde, že se pomoci nedočká, jeho pohled ztvrdne.

„Tohle říkáš svému miláčkovi tady, při vašem nespoutaném sexu?“ povýšeně se usměje.

„Miláčkovi?“ nechápavě se otočí na Luciuse, který jen pokrčil rameny a hned, jak se Hans otočil zpátky, pokusil se upíra zavraždit pohledem.

„Ach ano, copak jeho vzrušuje, když mu do ouška šeptáš, jak moc toužíš zabít každého z jeho rasy?“ pokračuje dál a baví se vzteklým a zároveň vyděšeným pohledem Luciuse. Teď už ho mohli doopravdy obvinit ze čtení myšlenek. Tedy, ze čtení černovlasého muže, neboť Luciusovi se do hlavy, jako vždy, nedostal. Když Hansovi konečně dojde, že mluví o něm a o Luciusovi, nechápavě se na něj otočí. Vážně je upír?

Co má dělat? Má se přiznat?!

„Hansi, neposlouchej ho, jen čte myšlenky, nic víc. Znám jejích strategie, takhle donutili mou sestru zabít vlastní matku...“ hraje a v duchu slibuje svázanému upírovi pomalou a bolestivou smrt.

„Nevěř mu, mladý muži, lže ti!“ zaskřehotá upír a zle se usměje. Hans se na něj pochybovačně podívá. Nevěří mu, vidí to.

„Komu budeš věřit? Příteli nebo upírovi, který se za každou cenu snaží dostat že zajetí?“ zeptá se klidně, i když v duchu panikaří a smiřuje se s tím, že Hanse nadobro ztratil.

„Dobře... Věřím ti,“ řekne po dlouhé chvíli a Luciusovi spadne z jeho mrtvého srdce kámen velikosti Humalájí. Mezitím začalo působit vlákno a upír sebou začal škubat bolestí.

„Rozhodl ses špatně, člověče! Budeš toho litovat, ať je mi sám Bůh svědkem!“ zavrčí skrz bolestí zatnuté zuby.

„To se ještě uvidí, kdo bude litovat a neber jméno Boží do té své krvesající huby!“ zuřivě se ušklíbne a utáhne vlákno pevněji, až upír vykřikne.

„Jdi domů, Luciusi. Odvedu ho na stanici a předám daným úřadům,“ podívá se na oslovovaného chladně a rozejde se směrem ke stanici pořádkové služby.

Ztratil ho, projede mu hlavou. Už nikdy mu nebude plně věřit! Vyděšeně zaúpí a rukama si projede vlasy. Proč se to muselo takhle pokazit?!

Co nejpomaleji se vydá k domu, ve kterém už rok bydlel společně s Hansem. Musí zmizet z jeho života. Musí odejít dřív, než se všechno provalí a pokazí. Se smutným úsměvem si jen co dojde domů, začne balit své věci. Nostalgicky přejede konečky prstů po jediné fotografii, na které je společně s Hansem.

Naštěstí byl stvořen jedním z prvnícj upírů a tak převzal většinu jeho vlastností. Jako například, že je vidět na fotkách i v zrcadle, nebo může chodit ven na slunce a nespálí ho to.

Možná je načase, aby se vrátil ke svému stvořiteli.
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hmm... :3

(Insanis, 8. 3. 2015 18:15)

Pokud jsem tohle někdy v SH četla, tak si to nepamatuji :D, každopádně jsem moc ráda, že to tady je. Vypadá to velmi zajímavě, takže jen doufám, že si Hans uvědomí, že mu tady někdo chybí a vydá se Luciuse hledat... nebo ho bude nesnášet, ale nakonec si uvědomí, že ho vlastně loveluje :D *má ráda šťastné konce*. Taky velmi doufám, že jim tam nebude oxidovat Luciusův stvořitel a pokud bude, tak ať se ho rychle zbavěj :D A pokud by si snad měla pro Luciuse jiného partnera, platěj stejný požadavky, jen ne tak konkrétní :D. Ale co zmůžu já, ubohý čtenář, proti mocnému autorovi, který se na mě může zvysoka vykašlat a prostě si to napsat, jak uzná za vhodné. Nic, leda tak imaginárně škrtit přes obrazovku počítače člověka, o kterém ani nevím, jak vypadá. Ach... smutný úděl čtenáře. No... mám jedno přání, které snad vyplníš... HONEM DALŠÍ DÍLEK!, protože jsem opravdu MOC zvědavá na pokračování. Snad ani nemusím říkat, že se ti to moc povedlo :D

Jůůů

(Marký, 7. 3. 2015 13:04)

Já mám takovou radost. Právě se mi splnil sen. Tenhle příběh miluju a jsem nesmírně ráda že si ho budu moc přečíst na tomto blogu. A doufám že i dočíst :-) .
Určitě přidej další kapitolu. :-)