II. Po letech
Pohled na Eliáše
Eliáš se jako obvykle ploužil do té zazobané školy, kam ho jeho matka přihlásila. Do chlapecké školy. Jaká ironie. Chtěla ho dostat z dosahů všech těch podle ní „zasranejch buzerantů“ a strčí ho do chlapecké školy. Do školy, kde si kluci navzájem vypomáhají, neboť nemají žádnou dívku, která by to udělala za ně.
Jako obvykle mu nezapomněla omlátit o hlavu, jak se má chovat a že jestli mu udělá ostudu, vydědí ho. Ani neví, jak moc si to přeje. Nepatřit do téhle povrchní rodiny, která se tváří jako dokonalý příklad spořádané domácnosti. Ach ano, jeho matka je dokonalá v přetvářce. Nějak často je u ní používáno slovo dokonalé. Z úst všech to zazní minimálně jednou, když je středem pozornosti. Jak moc si přeje zmizet. Někam pryč, s někým jiným…s Carlim. Před očima se mu objeví jeho jasný obraz, jako by ho viděl naposledy včera a ne před rokem a půl. Dlouhé plavé vlasy mu poletují kolem jeho rozzářeného šťastného obličeje. Jak rád by ho znovu viděl. Ale nemohl. Už nikdy ho nemohl vidět. Do očí se mu hrnou zrádné slzy, které násilím zažene zpět.
Někdo ho plácne po zádech a Eliáš se otočí na svého nejlepšího kamaráda Bennyho. Je to smíšek a vždy ho dokáže rozesmát. To on při něm stál, když přijel a chodil po škole jako tělo bez duše. Jako jediný také věděl o pravém důvodu jeho stěhování a neustálém melancholickém výrazu.
„Už zase vzpomínáš?“ zeptá se smutně, když vidí jeho oči a výraz ve tváři. Je mu jasné, na co myslel a je mu to líto. Jak rád by pro něj udělal něco, čím by mu pomohl. Ale on si nedá říct. Může být vlastně vděčný za to, že je jeho nejbližší přítel. Jako jediný. Nikoho jiného si nepřipustil tolik tělu, když přišel prvně. Vychází se všemi, ale nikomu nedůvěřuje a proto to pro něj musí být pocta. Jeho nejbližší přítel. Tak sladce znějící slova. Znamenají pro něj hodně.
„Já nechtěl. To samo,“ ozve se tiše Eliáš a s hrdě vztyčenou bradou vejde na školní dvůr. Ihned jeho pozornost upoutá velká černá limuzína, která stojí před vchodem do budovy. Oba ji obejdou a nenápadně sledují dění, které je očím za limuzínou skryto. Z limuzíny se štrachá blonďatá kluk tak v našich letech. Tipli by ho tak na šestnáct, nanejvýš sedmnáct. Muž stojící u dveří mu ihned začne pomáhat a podávat mu berle. Když kluk zvedne hlavu, uvidí, že má přes jedno oko obvaz a na nose brýle, u kterých chybí vrchní obroučky na sklíčkách. Barvu očí na dálku nerozeznají, ale s určitostí mohou říci, že chlapec je velice pěkný. Blonďaté kratší vlasy má shozené do čela s pěšinkou na stranu a v přelivech mu padají do zavázaného oka.
„Kdo to je?“ ozve se Eliáš.
„Měl přijet nějaký nový student do druhého ročníku, takže to asi bude on. Jen co budu mít čas, zjistím o něm něco víc,“ informuje ho Benny a se zájmem hledí na blonďaté stvoření pajdající směrem ke vchodu. Za ním jde jeho rozložitý muž, který mu pomáhal z auta a nese mu školní tašku. Jiný muž se vydá ke koleji s mnoha kufry a taškami.
„Nejspíše tu bude i bydlet,“ poznamená Benny.
„Neříkej. Toho bych si nevšiml,“ zaironizuje Eliáš a usměje se. Oba dva se vydají do svých tříd a po cestě si vypráví, co zažili o víkendu. To Benny má lepší rodinu než Já. Pomyslí si Eliáš. Zaprvé je kompletní, má jak mámu, tak i tátu a zadruhé nic nepředstírají. Mají se rádi doopravdy a ne jen jako, jako on se svou matkou. Aspoň tak mu to připadá
Dojdou do třídy a sednou si do lavice k oknu, kterou spolu sdílejí. Jen co začne hodina, před očima se mu znovu objeví Carli. Jak rád by se znovu probíral jeho dlouhými vlasy. Jak moc touží po tom, aby mu směl ukázat své teď ne na ježka ostříhané, ale už po ramena dlouhé vlasy. Carli ho vždy přemlouval, aby si je nechal narůst, ale on si nenechal vymluvit, že vlasy na ježka jsou hezčí. Když ale od něj musel odjet pryč, nechal si je narůst právě kvůli němu. Kvůli pocitu, že udělal aspoň něco, co si přál. Tímto jsem mu stále nablízku. Zasněně se usměje.
„Už zase,“ povzdychne si Benny.
„Hm,“ kývne Eliáš hlavou a dál sní. Snít se může. Za to se netrestá.
Škola proběhne relativně v klidu a Eliáš se po vyučování vydá do svého pokoje. Kolej je v zadní části západního parku na úplné hranici kampusu. Benny má ještě hodinu hudebky, kterou si dobrovolně zvolil jako nepovinný předmět. Zastaví se přede dveřmi. Něco mu tu nehraje. Odkdy nechává odemčeno? Vejde dovnitř a vzápětí strne.
Z pohledu Nikka
Sedí na posteli a kreslí. Neví, co jiného by měl dělat. Je to to jediné, co ho pojí s jeho minulostí. S životem, na který zapomněl. Jediný skicák plný kreseb, do kterého momentálně kreslí. Snaží se zachytit pohled z okna. Má výhled na krásný rozložitý strom a ta hra světel! Mezi listy se prolévají paprsky slunce a tvoří na nic prazvláštní tvary. Je to nádhera. Najednou někdo vejde. Otočí se a očima spočine na černovlasém mladíkovi, který na něj civí, jako by byl duch.
„Co je?“ zašeptá. Pořád nemůže moc používat svůj hlas. Nedokáže vyvinout větší hlasitost, než šeptání téměř na hranici slyšitelnosti.
„Cože?“ zeptá se a Nikkimu dojde, že ho nejspíš z té vzdálenosti neslyší.
„Co je?“ zkusí to hlasitěji, ale hned nato se zhroutí v záchvatu kašle. Je to strašné. Eliáš k němu okamžitě přiběhne a snaží se mu nějak pomoci. Když se uklidní, začne ho vnímat.
„Jsi v pořádku?“ ptá se vyděšeně. Ten hlas zná. Ale odkud?! Podívá se na něj. Je mu povědomý, ale nedokáže ho nikam zařadit.
„Kdo jsi?“ zašeptá.
„Cože?“ on je snad nedoslýchavej! Zakýve prstem, aby se k němu naklonil.
„Kdo jsi?“ zeptám se znovu, když má ucho u mých rtů.
„Jsem Eliáš Danner,“ představí se a podá mu ruku. Váhavě ji přijme a nesměle se usměje. Už dlouho se nesmál upřímně. Noví rodiče pro něho sice dělají první poslední, ale to mu nevrátí ty ztracené roky.
„Já jsem Nikko,“ představí se taky, ale znovu mu to musí zopakovat, s jeho uchem téměř se dotýkajícího Nikkových rtů.
„Těší mě Nikko,“ usměje se na něj a on mu chtě nechtě úsměv oplatí. Najednou ztuhne a jeho oči se zahledí kamsi do dálky. Někam, kam on nevidí. Na co myslí? Obličejem mu proběhne bolest a v očích se usadí smutek. Co se stalo?
„Co se stalo?“ napíše na papír ve skicáku.
„Nic…nic se nestalo…jen jsem si…na něco vzpomněl,“ dá si ruku přes oči. Vzpomněl?
„Na co?“ ptá se znovu, ale nedívá se na něj. Nechá ho tak a jde si vybalit. Celou dobu přemýšlí, nač může myslet. Co ho tak ranilo, že je najednou tak smutný? A proč je mu tak povědomý? Jako by ho už znal. Už ho někdy dřív viděl. V minulém životě? V mé minulosti?
„Vyprávěj něco,“ ozve se najednou. Otočí se na něj. Je debil? Jak má asi vykládat? Zvedne obočí na znak nechápavosti.
„Ty nemůžeš mluvit jinak než šeptem?“ podiví se nahlas. Tak mu to konečně došlo. Pomyslí si sarkasticky a jen mu na to kývne. „A proč?“ zeptá se. Vezme skicák a napíše mu to. Když se na to podívá, strne a oči mu zeskelnatí. Co je zase špatně?! To ho to tak dojalo?
„Co je?“ zašeptá a vidí, že tentokrát mě slyšel.
„Nic…vážně nic…“ nic. Nic. Nic! Nic mu neřekne!
„Něco se děje.“ Napíše mu to.
„Jen máš…stejný rukopis, jako jeden můj…přítel.“ Řekne pomalu.
„Jaký přítel?“ napíše znovu
„Starý přítel...“ zamumlá.
Starý přítel… to mi toho řekne. Pomyslí si ironicky, ale uvědomuje si, že po něm nemůže chtít, aby mu tu vyléval své srdíčko, když se znají ani ne deset minut.
„Neznáme se odněkud?“ zeptá se tiše a nedočkavě očekává odpověď. Chce vědět, co mu ten mladík řekne. Stále si na nic ze svého minulého života nevzpomněl a on by to mohl změnit. A ten starý přítel… nemohl by to být on? Vždyť má amnézii a nepamatuje si nic, tak by to mohlo být možné, ne? Ne, to asi ne. Pomyslí si smutně. Spíš už je moc dlouho bez přátel a bojí se, že si žádné nenajde.
„Myslím, že ne a potřebuji na vzduch,“ řekne rychle Eliáš a během chvíle se vytratí ven. Co se zase stalo? S povzdechem vezme skicák a znovu se zahledí na ten krásný strom. Jak moc by chtěl být aspoň na chvíli tím stromem a nemít žádné problémy. Tolik by si přál, aby i jeho vlasy, přeměněné v listy laskaly paprsky slunce jako svého nejmilejšího milence. Nastavoval by svou korunu slunci co nejvíce vstříc a věděl by, že by nad ním nikdy nezanevřelo.
Znovu se pustil do kreslení, ovšem po chvíli se najednou zvedl, vztrhl list papíru ze skicáku a roztrhl jej na dvě půlky. Chvíli nad tím stál, než si uvědomil, co udělal. Panebože! Já to roztrhal! Proč?! Jelo mu hlavou a roztřesenýma rukama se snažil narovnat. Nakonec to vzdal a jen se koukal z okna na strom, který právě jednou zničil. Se slzami v očích hleděl na tu krásu a snažil se vzpomenout si na něco ze svého zapomenutého života. Jediné čeho docílil, byla ukrutná bolest hlavy a pocit bezmocnosti, který se mu s konečnou platností usadil na prsou. Proč? Proč se mu tohle děje?
Komentáře
Přehled komentářů
Jsem asi divná, ale já to pochopila :)). Je to krásný. Zdalipak (je to vůbec slovo :D?) Eliáš ví, kdopak je blonďáček bez paměti?
:-)
(Marký, 12. 1. 2015 18:05)
Vau. Ty mě tak hrozně napínáš. Hned jdi psát další díl :-D .
Ps: Jenom jsem se občas ztratila v dialogu ale jinak bez chybičky ;-) .
|^^|
(Liia, 12. 12. 2014 11:56)
Asi nedopíšeš, co se stalo u obou po dobu, kterou se neviděli, co? :) Jde trochu hůř poznat, kdo v tu danou chvíli mluví, takže je to celkem na luštění.
PS: přísahám, že se za chvilku (možná) pustím do dárku pro Miu! Jenom teď... není čas :D *vždy vzorná*
!!!
(Miu, 10. 12. 2014 16:35)konečně jsem to pochopila!!! ono tam jde hooodně blbě poznat, kdo zrovna mluví, takže už jsem zase v obraze a těším se :D můžu poprosit pro příště trochu přehledněji? a dopis? :D klidně na papíře? :D
Jsem divná..
(Nightmare, 11. 3. 2015 15:15)