12. Velké poslání
Alex
„Potřebujeme vaši pomoc princi. Objevily se určité potíže. Víte, že existují draci, že ano? Máte s nimi přeci takové zkušenosti,“ ušklíbne se pobaveně. „Draci mají také svého krále, jenomže ten před stovkami let zmizel a nikdo nevěděl, co se s ním stalo. Drakům se tehdy pokoušelo vládnout mnoho národů, ale nakonec se osamostatnili a neměli žádného vládce. Nechápu, jak jim to mohlo fungovat, ale najednou se ale objevila zpráva, že se vrátil dračí král. Až donedávna nikdo netušil, že stále žije. Netuším jak je to možné, ale je tu dost důkazů pro to, abychom věřili, že je to opravdový ztracený král. Jenomže ten král k nám poslal posla se zprávou, že chce s námi uzavřít mírovou dohodu a zeptat se, jak to zde teď chodí. Moc tomu nerozumím, každopádně požaduje jak elfy, tak i lidi, jenomže lidé o nás neví a král očividně netuší, že se před nimi skrýváme. A tak potřebujeme někoho, kdo zachová naše tajemství. Ovšem je tu nebezpečí, že se něco naší výpravě stane, neboť nikdo neví, jaký mají momentálně draci vztah k našim dvěma rasám. Doteď neůtočili, ale jejich pocity a myšlení je hodně ovlivněno králem. A zvlášť když se vrátil nejobávanější dračí král který kdy po téhle zemi létal. Nevypadá to, že by chtěl útočit a plánoval nějakou past, ale i tak musíme být opatrní. Žádáme vás, abyste šel s námi za lidskou rasu, princi,“ pokloní hlavu a otočí se na otce. „Samozřejmě se také musím zeptat vás, ale hádám, že nejste hlupák a dovolíte mu to, přece nechcete riskovat válku s draky a elfy, že?“ zeptá se. Nezní to výhružně ani vydíravě, ale i přesto tam jde nalézt varování schované za velkou dávkou slušnosti, vychovanosti a přetvářky. Král se na něj shovívavě usměje.
„Jistě, vždyť by to byla sebevražda,“ odvětí mu. Buď si toho nevšiml, nebo to schválně ignoruje.
„Jsem rád, že zastáváte stejný názor,“ usměje se, teď už upřímně elf. Očividně nejsou jenom krásní ladní a plní elánu, který se jen tak nevidí.
„Kdy vyrážím?“ svedu pozornost na sebe.
„Ihned,“ řekne elf. Vyskočím z křesla.
„Tak já si jdu zabalit, počkejte mě zde, nebo někde a dejte mi to po někom vědět, dojdu za vámi. Kolik si toho mám zabalit?“ napadne mě ještě.
„Jen to nejnutnější, budeme cestovat na koních nebo pěšky,“ ušklíbne se elf.
„Dobře,“ přikývnu a rozeběhnu se do svých komnat. Po cestě potkám Trenody, chytnu ji za ruku a táhnu ji sebou. Skoro za mnou vlaje, jak rychle běžím a ona mi nestačí.
„Co si myslíš, že děláš, ty burane jeden!“ vyjede na mě, jen co se za námi zavřou dveře.
„Jedu k elfům! A k drakům!“ vyjeknu a obejmu ji. Její naštvanost přejde do nechápavosti a poté nevěřícnosti.
„Uhodil ses někde do hlavy nebo co? K elfům a drakům? Nemáš úpal? To určitě z té záře Loise. Mě tedy nepřijde tak úžasný, ale když myslíš,“ pokrčí rameny a přitom mi šahá na čelo, zda nemám teplotu.
„Ne, Tren, jedu s elfy k dračímu králi! Jedu k nim! Já jsem tak šťastný!“ zatočím se s ní.
„Vážně ti něco nespadlo na tu tvou snivou hlavinku?“ ptá se mě jak blázna.
„Ne! Víš jak jsem ti jednou vyprávěl, jak jsem potkal elfy a draka? Tak to byla pravda! Tehdy jsi mi to přeci věřila! Mám ten řetízek! A někteří mi říkají potomku Lheonida či co… což ale nevím co má znamenat,“ zamyslím se. „No to je jedno, mám ten přívěsek, pamatuješ? Ten přece nemohli udělat lidé! Je to mistrovské dílo! Koukej!“ vytáhnu ho zpoza haleny a houpu jím před jejím obličejem. Pomalu ale jistě mi začíná věřit.
„Ty. Jedeš. Za elfy!“ zaječí a vrhne se mi kolem krku.
„Jo, jedu Tren,“ šťastně se usměji a pevně ji obejmu.
„Musíš mi odtamtud přivést nějaký dárek, třeba dračí šupinu, nebo další přívěsek! A nebo náušnice. Nebo šaty a nebo jen nějaký kamínek na který šlápl samotný dračí král nebo jeho vlas nebo cokoliv! Nebo mi rovnou přiveď ženicha! Ano, krásného dračího ženicha,“ zasní se s otevřenýma očima. Jak to je vlastně s draky? Oni se přeměňují do lidí? Svoji myšlenku jsem nechtěně vyslovil nahlas. „Říká se, že prý jen královská rodina se umí přeměnit do lidí a pak pár výjimek a ti nevydrží být v lidské podobě dlouho. Královská rodina může klidně celý život žít jenom jako drak nebo jenom jako člověk,“ usmívá se jak idiot a přitom mi to vypráví.
„Třeba ti klofnu samotného prince,“ zalaškuji. „Pokud tedy král nějakého prince má,“ dodám ještě. Vždyť o něm nic nevím.
„Tak krále, vždyť to není až takový rozdíl, ne?“ mávne nad tím povýšeně rukou.
„Jasně jasně. Vůbec žádný rozdíl v tom není,“ odfrknu si.
„No dobře, nějaký ano, ale to je zanedbatelné v mém případě,“ připustí Trenody.
„Jistě, vždyť ty se přeci spokojíš i s králem, že?“ poukážu na její skromnost a nenáročnost. Rozesměje se a já se k ní přidám. Někdo zaklepe na dveře.
„Princi, pan posel čeká v zahradách v altánu a máte tam být do deseti minut,“ ozve se přidušeně sluha.
„Jistě!“ zakřičím a začnu zběsile pobíhat po pokoji a hledat, co bych si vzal sebou.
„Prosím tě, běž se převléct, já ti to zabalím,“ zastaví mě Trenody. Vděčně se na ni podívám a vyhrabu někde moje venkovské oblečení. Vezmu si jedno z těch, které vypadají draze, ale nejsou hodny nošení prince. Rychle to na sebe začnu házet. Boty si vezmu vysoké lovecké, aby se mi v nich dobře chodilo. Ty nevyměním za venkovský oděv. „Zabalím ti nějaké normálnější věci ze zámku a zachovalejší na tvoje výlety do města, ano?“ zeptá se mě Tren přes rameno.
„Jasně, ještě nějaký mám v támhle té truhlici u okna,“ pohodí neurčitě rukou k dané věci. Rychle se k ní přesune a vyhrabe to všechno ven. Během pěti minut jsem už hotový a připravený vyrazit. Jen zběžně prohlídnu, co mi všechno ta malá mrška zabalila a když to schválím a přidám ještě pár drobností, bez kterých bych se ovšem určitě obešel, teprve pak můžu vyrazit.
„Tren, řekni prosím Loisovi, že jsem musel odjet a že se omlouvám,“ podívám se úzkostlivě na Trenody, která mě doprovází.
„Takže k němu přece jen něco cítíš,“ usměje se.
„Možná trochu… něco…“ zamumlám a rychle jdu do zahrad.
„Jdete přesně na čas, princi,“ ozve se zleva posel a já sebou polekaně nadskočím.
„Říká se, že hvězda chodí vždy o patnáct minut později, ale shledal jsem, že dnes to není nejvhodnější příležitost,“ pokusil jsem svoje vylekání zamaskovat nepodařeným vtipem.
„Jistě,“ ušklíbne se, ale tentokrát v tom nevidím nic výsměšného.
„Vy jste elf?!“ vyjekne ta ženská vedle mě. Vždyť jsem jí to říkal! „Vy jste opravdový elf!“ nadšeně si poskočí a rychlými kroky se vydá k poslovi. O krok couvne, ale když si uvědomí, co dělá, zastaví se. Tren k němu dojde a okamžitě mu odhrne vlasy, aby se podívala na jeho uši. „Máte je opravdu špičaté!“ zavýskne a nechá mu vlasy zase spadnout do tváře. Tentokrát se zaměří na jeho oči. „Šikmé oči, vypadají jako kočky,“ zamumlá si. „Miluju elfy!“ zářivě se usměje a obejme ho. To zaskočí i mě. „Tak si to užijte a nezapomeň mi přivést toho prince, Alexandře!“ zahrozí mi hravě a uteče pryč. Co ji to ksakru popadlo? Posel se za ní šokovaně dívá.
„Prince?“ otočí se zmateně na mě.
„Ale, vymýšlela si, co jí mám přivést,“ mávnu nad tím rukou a posel se rozesměje.
„Je zvláštní. Vypadá velmi pozitivně a energicky,“ polichotí jí.
„Takhle vy lichotíte ženám tam u vás?“ zasměju se a pokloním se mu jako dámě. „Velevážená sličná pano, vypadáte velice pozitivně a energicky. Vezmete si mě?“ zvednu hlavu a zapitvořím se.
„To jsem měl hned říct jak z ní vyloženě srčí erotický náboj?“ pozvedne jedno obočí.
„To zní líp, ale pořád je to trošku… no asi elfské,“ zasměji se.
„Jak chcete, tak jinak. Je to moc hezká holka a upřímně, klidně bych si ji vzal. Je tak nehorázně sexy, až z toho přechází zrak a nejenom zrak. Na vás to nepůsobí?“ zeptá se mě s úšklebkem.
„To je lepší! Ne, na mě to nepůsobí, je jako moje sestra. A navíc, já se nezajímám o ženy, víte?“ zašeptám spiklenecky a rozesměji se jeho výrazu. „Nebojte, na vás to zkoušet nebudu, mám vyhlídnutého někoho jiného,“ uklidňuji ho.
„To jste mě tedy uklidnil,“ ušklíbne se. „Tak vyrazíme?“ zeptá se už normálně.
„Klidně, jen nevím kam,“ pokrčím rameny.
„Bylo by dobré, nejprve se dostat ven z hradu a města,“ pobaveně se na mě podívá.
„Tak to se jde za mnou! Znám mnoho zkratek a cest, kde nás nikdo neuvidí a pokud ano, tak si nás nebudou všímat,“ vysvětlím mu a vydám se k bočnímu vchodu skrz hradby. Posel jde tiše za mnou, než prolomím ticho. „Nebudeme si tykat?“ navrhnu mu.
„Klidně,“ pousměje se.
„Já jsem Alexandr, říkej mi Alexi,“ podám mu ruku. Napodobí mě.
„Mé jméno je Nigelien, říkej mi plným jménem, jen Nigel je v našem jazyce nadávka,“ upozorní mě. Kývnu a rozesměji se.
„Proč ti rodiče dali tak vadný jméno?“ zeptám se ho s úšklebkem.
„Asi si mysleli, že je to vtipné,“ pokrčí rameny a taky se mu na tváři objeví úsměv. Ten chlapík se mi líbí čím dál víc! Samozřejmě jen jako kamarád, že.
„Nevím, jestli přitom vůbec mysleli,“ odfrknu si.
„Jo, taky si myslím,“ přitaká. „Je to hrozný jméno, jenomže u nás se nesmíš nechat přejmenovat, pokud ti to nedovolí rodiče a mě to výslovně zakázali a spáchat otcovraždu a matkovraždu se mi vážně nechce,“ povzdychne si hraně.
„Jo, ani se ti nedivím, je s tím moc práce,“ napodobím ho, což ho znovu rozesměje. „Jsme tady. Teď to jen prolezeme a pár uličkama se dostaneme do té části města, která není pro lidi zrovna bezpečná, ale mě tam znají, takže je to v pohodě,“ uklidním ho, jen co uvidím jeho pochybovačný výraz.
„Znají?“ vyptává se.
„Ne jako prince, ale jako jednookého chlapce, který miluje děti a všem pomáhá,“ ušklíbnu se a nasadím si klapku přes oko. Vysloužím si další udivený pohled. Jen pokrčím rameny a vydám se mě velice známými uličkami. Jenomže tentokrát se i v mém milém městě schovávám, aby mě nikdo neviděl a nepoznal. Celá cesta je bez problému, až stojíme za branami města. Tak a teď začíná to pravé dobrodružství, na které jsem celou dobu čekal. Spokojeně se usměji a vyrazím za Nigelienem.
Komentáře
Přehled komentářů
jsem zvědavá co na prince Alexandra čeká za dobrodružství :)
Jsem napnutá jak kšandy :D
(Rin-chan16, 29. 6. 2014 9:46)Už se nemůžu dočkat dalšího dílu :)
muhehe
(Miu, 26. 5. 2014 15:36)táže zlatko... já jsem ti včera řekla, jak na mě působí tvůj nápad vymotání se z téhle šlamastyky a těším se na příští díl a některej den se stavím zlato :*
Momík
(Momík, 12. 5. 2015 16:09)