Jdi na obsah Jdi na menu
 

Nevyřčené

13. 11. 2014

 

 

"Mám rakovinu."

Ta věta jej navždy změnila. A nejen jej... změnila všechno.

***

Dva chlapci si hráli na pískovišti. Mohlo jim být tak kolem šesti... sedmi let. Hedvábné vlasy poletovaly kolem hlav a všechno se ztrácelo za zvuku smíchu. Smíchu někoho, jehož srdce překypovalo štěstím a... láskou? Ano, i ta tam byla...

***

Místností se ozýval zoufalý vzlykot. Stále chlapci. A znovu ti samí, ale... změnilo se místo a čas. A hlavně situace. Drobnější chlapec objímal toho, který z nich dvou vypadal statněji, ale byl to také on, kdo v tu chvíli potřeboval podporu.

"On mě vyhodil. Prý nejsem jeho syn..."

"Půjdeš k nám, to je jasný. Ale mamka by o tom radši neměla vědět. No, nevadí... Nějak to zvládnem. Uvidíš."

Slova podpory. Ta nejdůležitější, která si mezi sebou řekli.

***

"Já... Mně se líbí Catty..."

Kamarád se na něj překvapeně podíval. Ano... byla nádherná. Třeťačka, královna krásy. Ale nikdy si to tolik neuvědomoval. Jejich ledová královna.

"Co hodláš udělat?"

"Řeknu jí to." 

Ach, ano. Přímočarost - dobrá věc, ale netušil, zda se na tuto situaci dá použít. Po pravdě... ani jeden neměl s dívkami zkušenosti. Nebyli oškliví, ale mezi ostatními se neprojevovali. Každý kolem nich bez zájmu prošel a oni až do teď byli spokojení.

***

Usadili se. Vlastně leželi natažení na zemi, každý v jiné části pokoje. Rvali do sebe tuny jídla a probírali všechno možné. Odvedení pozornosti bylo to jediné, co pro něj mohl udělat. Ale... vždyť i depku z první neopětované lásky protrpěli spolu, tak proč se to teď všechno tak podělalo? Měl by být oporou, ale on se zmůže pouze na obejmutí a chabé "Bude to dobré, uvidíš." Oba věděli, že to dobré nebude, tak proč to sakra řekl? Jen tím všechno zhoršil...

"Prý mám asi rok a půl života." Jen zabořil hlavu mezi krk a rameno a sevřel svého dlouholetého kamaráda pevněji. Protrpěli spolu i pozdější rozchody, šťastné chvíle i průsery, tak proč se to všechno pokazilo?!

***

S veselým povykováním jej táhl za sebou.

"No tak si pospěš ty zabedněnče." 

Pobízel ho se smíchem, přičemž se dostali do drobné slovní potyčky. Naprosto klasické u dvou nejlepších kamarádů. 

"Nevěděl jsem, že přijela pouť!"

"No a kam si jako myslíš, že tě vedu ty troubo? Pojď na labutě jako volný rozjezd. Jo a ať se taky trochu vzpamatuješ."

Byli na labutích, a on byl i z takové maličkosti neskonale šťastný. Musí si něco vystřelit. Na památku. Má to vůbec smysl?

"Kam půjdeme teď?"

"Co klasický autíčka?"

"To beru a pak... pak se půjdeme najíst!"

Na autíčkách se vyblbli a trochu domlátili. Prošli řetízkáče, kladivo, loď a spoustu stánků s jídlem. Od každého ochutnali. A v tuhle chvíli šli každý spokojeně domů, svírajíce plyšovou vydru. Nikdo krom nich nevěděl, proč zrovna vydra. A tak to taky zůstane.

***

"Jé, ty ji furt máš?"

Čapl chlupaté zvířátko za ocas a rozvalil se na jeho posteli. Voněla svým majitelem. Bylo to uspávající. V tu chvíli ještě netušil, že se na něj jeho kamarád chystá pustit Ivánka. Malou atomovou bombu, mladšího bratra, jenž ho měl nade všechno rád. A byla to podpásovla. Takový atentát nebylo možné vychytat. Potom Ivánka vykopali na chodbu a jedli, jedli, jedli a jedli a povídali se a jedli. Byli dvě drbny nacpávající se brambůrkama a neskutečným množstvím sladkého.

***

"Pojď, jdem do cukrárny."

"Nejdu."

"Vždyť seš jak baba, která má krámy! Ale no táák. Buď hodný chlapček a pojď! Přece se na mě nebudeš zlobit."

Nadhodil smutný kukuč.

"Budu, abys věděl... takhle si člověka dobírat... To od tebe není moc pěkné hochu."

Cukaly mu koutky. Ne, to nešlo. Jeden jak druhej, komedianti na entou. Ty ublížene výrazy, které po sobě vrhali... A vzápětí vyprskli smíchy. A pak se šlo do cukrárny. A v kočkování pokračovali. A jedli.

***

Nechápal, kam ten rok utekl. Nejlepšímu kamarádovi se za tu dobu hodně přitížilo. Včera musel do nemocnice. Už moc času nezbývá. Chtěl, aby si to užil co nejvíc, ale měl pocit, jakoby nic nestihli. Dobře, byla pouť, piknik, školní představení, pěvecká soutěž pro zasmání, pravidelné návštěvy cukrárny, ale... Všechno to uběhlo až moc rychle.Nemůže mu přece odejít! Alespoň za ním může do nemocnice. Sice ho pořád krmí nějakými oblbováky, ale zatím je to slabé. Ještě může normálně myslet a tolik ho to neunavuje. Snad taky proto tam stepuje každý den po škole. Nosí mu knihy, oblečení, nějaké jídlo, cokoliv co ho napadne. Kamarád si totiž nikdy o nic neřekne... Cítil by se potom ještě víc slabý než teď.

***

Je den ode dne bledší a stále ztrácí váhu. Baví se s ním už úplně někdo jiný. Poznamenaný bolestí. A léky. Stále si mají co říct, ale to co bude následovat mezi nimi leží, jako černý mrak. Často jen sedí u jeho postele a hlídá ho. Nemoc ho vyčerpává naprosto otřesným způsobem. Cítí neustávající bezmoc. Nemůže mu nijak pomoci. I přesto za ním stále chodí. Kdyby nebyl v situaci, v jaké je, rodiče by mu to už dávno zatrhli. Přestal se snažit ve škole. Ale i oni toho milého chlapce znali skoro celý jeho život. A také věděli, co pro jejich syna všechno znamená. Možná to věděli lépe, než on sám...

***

Už nemá sílu. Cítí to. Oba dva. Dnešek je poslední... Oba byli celé odpoledne veselí. Chtěli se bavit, dokud můžou, jenže... konec návštěv se velmi rychle blíží...

"Za celý život... Za celou dobu, co tě znám, jsem tě neviděl o něco prosit, takže teď... Přej si něco."

"Polib mě..."

A on mu to první přání splnil. Po tvářích se mu kutálely slzy, dopadajíc na tvář jeho milovaného. Milovaného, jehož srdce přestávalo bít, a přesto překypovalo štěstím...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

/\/\/\/\

(Nightmare, 11. 3. 2015 21:41)

Nádherný, krásný, úžasný... mohla bych napsat horu dalších synonym, ale stejně by to bylo málo. Četla jsem to už před nějakou dobou u Yukiko na strašidelných historkách, ale i po měsících je to stejně... nechci psát přímo dokonalé (tomu slovu se vyhýbám skoro stejně jako kartáčku na zuby :D), ale určitémě něco takového. Prosím prosím prosím, napiš zase něco :))

....

(Yae, 18. 2. 2015 16:41)

Díky to bylo dokonalé. Na konci jsem brečela. Bylo to krásně napsané i pojaté. Díky

...

(Marký, 8. 2. 2015 12:36)

Je to dokonalé. Dojalo mě to. Bylo to hrozně krásně zpracované. Štěstí...bolest....láska....naděje..... Prostě tam bylo všechno. Dokázala bych si to číst tisíckrát. Opravdu úžasné....

Re: ...

(Miu, 8. 2. 2015 18:06)

tak přemýšlím, že když to čteme poprvné, tak máme všechny upe stejné pocity... :D teď jsem to četla asi po stopadesáté a furt nacházím věci, který bych změnila. tohle rozepsala, tohle je zbytečný a bla bla bla... jinak MOC DĚKUJU :) :D